®K3

Větrník za tři „kačky“ československé

Jsme lidé různí, malí, velcí, tlustí, krásní, oškliví, chytří a někdy i hloupí. Sebevědomí, rychlí, neústupní, náladoví a silní………..

A nakonec tu máme lidi, kteří jsou „ tak trochu chytří“ a přeceňují se. Oni jsou ti, kteří ulovili největší rybu, byli nejdál, mají nejlepší a nejrychlejší auto, vědí všechno lépe a vyřeší vše odborně, na úrovní, prostě dokáží všechno.

Říká se jim „řiditel zeměkoule“, „starosta“,“šéf“ a taky „vaše tchýně“. Vyskytují se všude a co je lidstvo lidstvem tak „existují“. Známe je všichni a kdo se s nimi opravdu nesetkal je opravdu šťastný člověk.

Ruku na srdce, kdo nezažil srážku s blbcem? Jsou tedy všude, jsou nepříjemní, ale jsou taky. Možná, že nám slouží, jako příklad „zhovadilostí lidí“ a rčení, že i „lidská jednotka“ je srovnatelná s prasetem. Chudák prase i když se ve chlívku chová tak trochu né podle bontonu, tak je chutné a mnohdy nám  prostřednictví talíře „zařídí“ krásné chvilky.

Nejoblíbenější však mezi těmito „lidmi“ je přeceňovat své síly. Žádný sportovní či jiný výkon není pro ně nepřekonatelný. Brouk Pytlík sice skoro všechno zkazil, ale jinak to byl sympatický chlapík a opravdu to nemyslel zle. Tito nesympatičtí „lidé“ nejenom  že vše zkazí, ale nikdy to nemyslí v dobrém. Chtějí pouze někoho přelstít, oklamat či ho jen zesměšnit, nebo „trumfnout“. Nechci být škodolibí, ale rád pozoruji , jak se tito zesměšní, nachytají, prostě sednou na lep.

„Za mořem“ tito troubové mají dozajista  předobraz svého Supermana, Spidermana, Batmana a u nás to byli sice možná lidé z masa a kostí, ale stejně přitroublí a namyšlení jako za železnou oponou. Nejjemnější verzí těchto lidí jsou např. postavy ze Stroupežnického „Našich furiantů“.

Jeden  takový příběh „malého furianta“ vám budu vyprávět.

Za socialismu bylo u mnoha lidí hlavním problémem dobře se nažrat a ani nevadilo je-li to kvalitní strava, ale hlavně, aby  toho bylo hodně. Žrádlo to bylo „tak trochu“ „nové náboženství“, Boha nám komunisti vzali a tak mnozí jenom žrali a žrali. Nebudu vás unavovat, jak na tom je naše populace s obezitou, cholesterolem a kornatěním tepen. Je to problém a my ho nebudeme řešit. Nám jde přece o našeho furianta!

Z naší historie jsou nám dobře známí „tlouštíci“ různých ražení a pro úplnost některé připomenu.

Tlustý pradědeček, Otesánek, Bivoj, Baloun, Jan Libíček a k velkým jedlíkům patří i ženy. Mezi ty ženy se také zařadila i paní bývalá prezidentová, né nemyslím Martu Gottwaldovou, stotřicetikilovou matronu, která také zapříčinila, že padesátá léta byla tak krutá. No představte si , Klement Gottwald v poloze „ na ko…“, to přeci bylo utrpení. Pak se nedivme, že i Kléma byl krutý ke svým soudruhům.

V našem případě jde o „presidentku“ Dášu, ano jde o jedlici Dagmar Veškernovou. Že je to nesmysl? Ale není viděli jste film „Holka na zabití“? Ta holka byla Dášenka a né že by to byl horor a šlo o její „zabíjačku“, šlo o kriminální film, kdy jedna nezbedná holčina má být opravdu zavražděná, ale ne kvůli tomu, že na posezení snědla celou husu s bochníkem chleba a vypila mimo jiné i všechen tuk z jedné tučné husy, ale že vlastně rozřešila zločin místo neschopné Veřejné Bezpečnosti. Pachatel je nakonec zadržen a Dáša zůstane na živu.

Náš jedlík byl skoro muž. Zatím ještě panic s o to větší chutí k jídlu. Na scénu přichází Miroslav Kůžička. Dobračisko, velké, trochu nemotorné, pro řeznické řemeslo, jako dělané. Děvčata to by jste koukali jak se uměl ohánět sekerou a jak rychle rozboural celé prase. Jiné dobré vlastnosti asi neměl, nebo jsem si jich nevšimnul.

Mireček toho opravdu snědl hodně a i u něj platilo lépe ho šatit než živit. Každé přísloví trochu pokulhává a pokulhávalo i to o „šacení“. Maminka se sice starala o to, aby byl jako ze škatulky, ale Mirda byl vlastně ve vývinu a tak jedl a jedl. Dostal-li tričko na podzim koncem zimy mu bylo malé. Nemohl ho hlavně stáhnout přes rostoucí bříško. Co bříško rostl mu pořádnej bachor a on vypadal že je těhotnej, nebo v lepším případě nadmutej po mokrý trávě. Možná, že by mu pomohlo kdyby se náš příběh odehrával začátkem jednadvacátého století, to by pak mohl nosit i malý tričko a ukazovat svůj ranec, byl by asi „in“.  Možná, že při tomto pohledu by se někomu udělalo šoufl, ale móda si žádá svoje.

Mirek byl tak trochu terčem vtipů, srandiček a různých „zlomyslností“. On si z toho nic nedělal a byl na svoji žravost pyšný. Možná si myslel, že je kus chlapa, nebo že je pokračovatelem slavného Balouna, či ztělesněním prosperity jako to bylo u buržujů různého ražení, kterých jsme měli plničkou knihu dějepisu. Nevím? Jisté však bylo že žral jako prase a tak taky vypadal!

Nebyl zlý a nikomu vlastně nic neudělal, ale jednoho dne stal se terčem vtipálka Karla Snížka z druhého ročníku.

Karla každý velmi rychle poznal, nebylo na škole člověka se kterým by se  o něco nevsadil nebo někoho  nedoběhl.

Znal tisíce příhod, měl encyklopedické vlastnosti a bylo ho u nás skoro škoda. Byl to veselý šprýmař a dobrý bavič. Nerad prohrával, ale to se mu opravdu stávalo jen málokdy, byl vždy o krok napřed a na každého v pravém slova smyslu „ušil boudu“ na míru.

Děti bývají zlomyslné a v pubertě to platí obzvlášť.

Snažil se svého soupeře „dostat“ jeho vlastními zbraněmi , o čem si ten nešťastník myslel, že je jeho přednost, tak Karel věděl v tomhle jsi milánku nejlépe čitelném.

Karel Snížek rozdával radost, bavil se na cizí účet a mohl se měřit s padouchy, kteří v dějinách něco znamenali. Byli jsme toho názoru , že strčí do kapsy i  takového Lavrentije Berju a Edgara Hoovera.

Mirka Kůžičku si vychutnal tak, aby to chutnalo. Teď teprve přichází na scénu větrníky plné sladoučkého krému, plné šlehačky a to celé v cukrové krustě.

Karel byl šibal a šel na to vědecky. Tak zaprvé Kůžička sežere co mu přijde pod ruku a za druhé rozpracoval vzorec přísunu stravy do těla. Měl to dobře promyšlené a tak se vsadil o celou stokorunu s Mirkem, že nesní do hodiny 12 větrníků a ještě je v sobě 30 minut udrží.

„To prostě nezmákneš!“

„To teda jo. Sežeru jich klidně víc, ale když ti stačí jen dvanáct tak dvanáct,“ skočil mu na špek Miroslav.

„Snížku, říkáš vo kilo?“

„Jasně vo sto!“

„Jo a kdo bude platit ty větrníky?“

„No vidíš Mirku, to mě nenapadlo!“ zalichotil mu Karel.

„Ať je zaplatí ten, kdo to prohraje! To je přece jasný!“

„Tak to dělá 136 korun. Ty musí mít každéj připravený “

„Ty si je připrav určitě Snížku!“ holedbal se Kůžička, ale Karel neprohrává tak snadno. Ty bystřejší napadlo, že vtom bude nějakej trik. Napadlo to i žravého Mirka. Věřil si, dobře se nadlábne a ještě si vydělá, ale co kdyby?

„Není v tom  ňáká levá Snížku?“

„Co blbneš! Všechno v pohodě ty zhltneš dvanáct větrníku a je hotovo. Pravidla jsme domluvili. Předem na dřevo vysázíme prášule a může po škole vyrazit naproti do bufíku, tam je vždycky čerstvý zboží. Jó, abych nezapomněl měl by to vodpískat  rozhočí , navrhuju Vomáčku. Bereš?“

„Jasně Karel Vomáčka je kámoš!“ a Mirek Kůžička byl chycen a brzy bude obelstěn.

 

Všechno klapalo, jako na drátkách a po škole jsme vyrazili přes ulici do místního bufíku. U stolu jsme seděli tři : já, Mirek a Karel Snížek. Než nám prodavačka a servírka v jedné osobě donesla 12 větrníků „nalezlo“ do bufíku asi  patnáct našich spolužaček.

„Co to je Snížku? Ty si to rozkecal, to sme si nedomluvili!“

„Neboj, vole to je tvůj fan-club !“

Dívky se sice culily, ale né na Kůžičku, spíše na Snížka, který by zárukou dobré zábavy.

Prodavačka před nás položila tu krásnou horu větrníků a zeptala se jestli to sníme. Ubezpečili jsme ji, že ano. Ona se ještě optala máme-li peníze, když ji oba moji spolustolovníci ukázali po kilu odešla znovu za pult.

Mireček byl ve formě a šest minut po startu spráskal 4 větrníky.

„Jsou fakt boží volové,“ usmíval se na nás až se mu dělali boule za ušima.

Začínal jsem mu trochu závidět, ale Snížek nehnul ani brvou.

„Mirku nespěchej, máš čas takhle to stihneš před limitem a to nemusíš.“

„Fakt brzdi!“

„Klídek, já vám ukážu jak se dlabou větrníky.“

Náhle z něj byla skoro filmová hvězda všichni jsme ho sledovali , celej bufík. Bylo to vzrušující skoro tak, jako „Deset stupňů ke zlaté“ co uváděl Přemek Podlaha a z Kůžičky se stával pomalu Alan Delon.

Dvacátá třetí minuta osmý větrník. Závodníkovi jakoby docházeli síly.

„Tak dobrý?“

„Jasně, dám si jenom malou pauzu.“

Minuty běžely a mě bylo jasné že Snížek opět zabodoval.

„38 minuta pokračujeme?“ jako rozhodčí jsem byl nestranný a nekompromisní.

„Jasně pohoda, jedeme dál,“ a na důkaz staré formy sežral Mirda celej větrník nadvakrát a vypadalo, že bude pokračovat jako na začátku.

V „sále“ bylo napětí, že jste ho mohl krájet.

K obratu došlo náhle, když se Mireček pokoušel zakousnout do větrníku číslo 11.

Nejdříve zbledl, pak začal měnit barvy. Začal se potit jako dveře od chlíva a ztěžka oddychovat. Možná se o něj pokoušel infarkt?

Karel Snížek byl na koni a tak si  přidal : „Už asi nemůžeš? Tak to vzdej, alespoň ti nebude blbě.“

Pohled na něj byl opravdu žalostný a Karel se bál, aby opravdu nezkolaboval.

„Kurva, to je dobrý!“ a chtěje se zakousnout Mirda udělal něco nepředstavitelného. Vztyčil se jako Golem, převrátil talíř se zbývajícími větrníky a motaje se dal se na útěk. Všichni jsme byli překvapení a on jako omámen nějakou ďábelskou drogou prchal z bufíku, ale ještě stačil silně pozvracet dva ze tří stolů „jeho“ fan-clubu. Vypotácel se ze dveří a padl rovnou na hubu na trávník před bufíkem. Všechno bylo tak dramatické, že se to dalo přirovnat pouze k epizodě ze seriálu Okres na severu- Moučka-Pláteník vyhazuje z práce šéfa technických služeb bývalého soudruha Soldána, teď už je flákače Soldána.

Sázku prohrál, ale nakonec se po odborných oživovacích zákrocích Karla Snížka probral. Pravděpodobně dodnes nejí větrníky a dlouhou dobu také zanevřel na všechny dívky, které byli podle něj pravou příčinou jeho debaklu. Prý mu přinesly smůlu.

 Karel Snížek to zase dokázal. A jak to dokázal? Nějak spočítal možné množství cukru do těla (žaludku) přicházející  a tím došel k množství cukru dále již tělo odmítající. Počty byli jasné do hodiny nikdo ani z fyzicky schopnějších i někdo jiný z větších žroutů není schopen  sníst a 30 minut udržet v žaludku takové množství hmoty a hlavně cukru jaké určil Kůžičkovi.

 

Zpět