®K3

Sponzorem a partnerským serverem těchto stránek je inzertní server www.inzertka.cz

 

 

Když se zamilujete do učitelky češtiny a literatury

 

Ne ní to snadné, když je vám šestnáct udržet si duševní rovnováhu. Měla by se vyučovat nějaká duševní ekvilibristika, ale i to by asi nevyřešilo problém jménem LÁSKA. Je tady i když ji nemůžeme nahmatat, nic nestojí a také nic neváží, někdy ale i bolí. V tomto věku se to stává poměrně často. Nejhorší je to však poprvé. Přijde to z ničeho nic a vy nevíte čí jste, máte zvýšenou teplotu, koktáte jste horší než slečinky z jihu (jihu USA), kterých když se zeptáte  na cokoliv rdí se ať již mají odpovědět ano, či ne.

I já jsem se zamiloval a všechny tyto příznaky jsem měl a jako bonus jsem trpěl třesem a žaludeční neurózou. No hurá tak konečně byla to dívka, né chlapec a to je snad všechno v pořádku. Nebylo to, tak jednoduché, opravdu nebylo. Když se například zamiluje kůň je mu fajn a jeho klisna je-li ve stejné ohradě tak není co řešit. Ach jak k nám ta příroda byla krutá, u zvířátek je to tak snadné...Sakra to byla muka. Dlouho jsem to snažil utajit, ale postupně všechno prasklo.

První to na mě poznal můj „starý“ kamarád ze základky Pavel Blažek.

„Tak to je dobrý!“

„Co je dobrý?“

„No ten tvůj problém.“

„Problém?“

„Jo, je to sakra problém, zamilovat se do úči, to se může stát jenom Karlosi tobě.“

„Jakto?“

„No slyšel jsi o někom takovým jako si ty?“

„Neslyšel, ale nechceš tím říct, že jsem nenormální?“

„To teda ne, vole....no určitě ne!“

„Já ji prostě miluju!“

„To ti nikdo nebere, ale co  sní budeš dělat, když jí je 38. Vždyť byt o mohla bejt tvoje máma.“

„No nemůžu si pomoct má ji rád.“

„Tak ji to řekni vole!“

„Seš normální má dvě děti.“

„Cože a co manžel?“

„Tak to je v pohodě prej s ním už rok nežije.“

„Tak to máš v suchu, alespoň ti nemá, kdo rozbít hubu.“

„Hubu mi, ale rozbije fotr až to zjistí.“

„Von to ví ?“

„Co?“

„No vo tý ženský!“

„Ne, ale zpozoroval, že se semnou něco děje a tak jsem musel přijít s historkou, že jsem se zamiloval do spolužačky a neví jak na ni.“

„No a co na to říkal?“

„Jo rady, to by rozdávat uměl, ale blbý!“

„Jo a co říkal?“

„Ať si dám hlavně pozor na ženské tvářící se nevázaně, to se pak z mužů stávají vyděšené panny a že bych si neměl brát holku, která nechává pod postelí tři dny špinavý kalhotky.“

 „Tak to je fakt hustý to si budu pamatovat!“

„A na co mi to je?“

„No to víš starší lidi mají víc zkušeností.“

„Můj otec mi tedy moc neporadil?“

„To je fakt, ale já mám dědu co je pěkně starej, možná že by ti píchnul.“

„No proč né zkusíme ho.“

Jardův dědeček byl opravdu starý muž, ale neví dalo-li se mluvit o moudrosti.  Měl již nárok na senilitu a to že mu z jednoho koutku vytékaly neustále sliny, jako hladové čubě pozorujíce výlohu prvotřídního řeznictví byl následek po třech mrtvicích.

Byl narozený někdy na počátku století v polské Waršavě, přesněji řečeno na okraji města v židovské čtvrti Praga. Původně se jmenoval Isaac Bashevis, ale když přežil Osvětim a dostal se  po válce do Československa byl donucen dát si  nové jméno Jaroslav Blažek. Tak to chtěli komunisté a on se podrobil. Chtěl mít klid a žil by rád pod jakýmkoliv jménem. Tvrdil, že by mu nevadilo ani Martin Bormann. Vyprávěl dlouho, však měl taky co, ale návod jak zbalit ženskou neřekl.

„Dědo, řekni, jak to má udělat, aby ho chtěla ?“

Dědeček byl již po hodinovém rozhovoru značně unavený, ale jak zaslechl od vnuka „ženské“ ožil. Nebylo to nadlouho a poslední věty zněly asi takhle:“ Když si ženská umyje prsa ve vodě smísené se šábesovým vínem a dá ho vypít mužskému, ten po ní hned začne toužit. Kolik lásek už z toho vzešlo!“

Měli jsme toho dost a šli si do parku zakouřit.

„To víš už je starej!“ omlouval dědu Jarda.

„No nic v pohodě...“

Dlouho jsme mlčeli a jenom tak kouřili.

„Už to mám vole. Musíš na ní jít přes literaturu. Pozetří píšete slohovku  Sovětský svaz a jeho úloha v druhé světové válce. Vymysli něco originálního a tím ji oslníš. No co ty  na to ?“

„Jardo ty si fakt jednička....“

 

Rozloučili jsme se a já začal uvažovat o něčem originélním. A jestli se to povedlo? No posuďte sami pětka, odchýlení od tématu, skryté sympatizování s nacisty, proto kobereček v ředitelně a kdoví co ještě, ale nejvíce mě zdrtilo, že mě  soudružka učitelka nazvala neonacistickým ignorantem a veškeré sympatie ke mě ztratila.

 

No posuďte co se jí na mé slohovce nelíbilo.

 

 

 

Moucha I.

 

Příběh, který vám budu vyprávět se opravdu stal.

Je 31.8.1939 předvečer útoku na Polsko za chvíli začne nejstrašnější válka v dějinách lidstva, fašistické Německo rozpoutá válku na jejímž konci bude asi na 55 miliónů mrtvých.

Němečtí vojáci jsou připravení. Mezi nimi je i Franc Weber. Vojín, osmnáctiletý chlapec, spojař německého Wehrmachtu.

Minuty se vlečou….je to nekonečné, ale i vzrušivé, Franc i jeho soukmenovci jsou natěšení, jak zakroutí krkem „těm špinavým Slovanům“. Každý je na svém stanovišti. Franc čeká u „svého“telefonu. Kdy už konečně přijde rozkaz? 

23.58, za dvě minuty je půlnoc. Prvního září. Ráno půjdou děti do školy. To platí i o malých Polácích, ale tam bude cesta zbytečná… někteří prvňáčci se těší, druzí se bojí a někteří mají i děsivé sny, ale někdo tu noc nespí….

Je to nekonečné čekání, kdy to už konečně Vůdce spustí ? ……

……….Jsou 4 hodiny 40 minut. Francovi se klíží oči. To čekání je prostě nekonečné.

Franc čeká u telefonu v maskované maringotce u polských hranic, uši má napnuté a byl by snad slyšet, kdyby spadl špendlík. Špendlík neupadl , ale kde se vzala tu se vzala v maringotce je moucha. Franc napíná uši, aby identifikoval, kde přesně je.

Má štěstí zahlédl ji, je u takřka zamaskovaného okénka.

Né, jsou dvě. To je radosti. Koukat na mouchy, než to Vůdce spustí.

„ Divně bzučí a taky nějak divně po sobě lezou.“myslí si Franc.

Franc je zcela zabraný hmyzem, opatrně ho pozoruje. Co to ? Nemílí  se Franc, vojín německého Wehrmachtu.

Ty mouchy souloží. Ano, souloží. Nic netuší co se chystá Vůdce udělat. Bzučí a bzučí, souloží a souloží. Náhle France uvědomělého vojáka napadne, „Co si to ty odporné mouchy dovolují. Vůdce se chystá k tak velkému činu a tady si klidně dvě mouchy souloží. Odporné.

 

“To jim neprojde Franc je rozhodnut, že ty souložící mouchy zastaví. Rozplácne je !

Celý svět je před historickým milníkem a ony si souloží. Fuj !

Jsou 4 hodiny a skoro 45 minut. Franc se napřahá ruku a už to bude. Z much bude marmeláda, né marmeláda, ale mastný flek.

Crrr,Crrr, CRRRR !!!

Franc sebou trhnul, ale jedna ruka stalé visí nad mouchami, jako Damoklův meč.

Francovi probíhají bleskově myšlenky.

Zabít je či né ?

Zvoní telefon, je to snad osudný POVEL ?

Drama je rozehráno. Zabíjet, nebo zvednout telefon ?

U France však zvítězila disciplína a zvedá telefon.

„Ja, ja. Ich verstehe ! Jawoll ! Heil Hitler !“

„Tak je tady ! Doprdele ! Tak je to tady ! Konečně do útoku !

Franc má z rozkazu větší radost, než když zahlédl souložící mouchy.

Franc tak  hlasitě a radostně  zakřičel, že to vyrušilo i souložící mouchy a ty vzlétly do prostoru.

„Už to začalo“ a Franc nemá na hmyz prostě čas.

Za chvíli bude on a jeho druhové zabíjet lidi.  Co hmyz, ale lidi ! Nestačil sice zabít mouchy, ale on si to vynahradí….

 

A co se stalo z mouchami, které souložili v jeho maringotce ?

V zimě pravděpodobně umrzli, ale jejich vajíčka se na jaře vylíhli.A byli tu nové mochy.

Toho se už, ale Franc Weber nedočkal, jeho maringotku zasáhl granát při obléhání Varšavy…..

„Lebe wohl Franc stačily jen  dvě tři vteřiny a prvními obětmi 2. světové války byly dvě souložící mouchy….. Gott mit du Franc ! Co naplat život jde dál !

 

 

Zpět