®K3

 

A škola jde dál….

 

První týdny, to bylo takové oťukávání a seznamování. Byl to přerod z dětí na mládež, dnes se říká teenagery. Konečně jsme  mi chlapci pochopili proč si máme čistit zuby, česat se a někdy se i mýt. Proč nemáme stále říkat cóo…?, cóo…?, cóo…?, nebo vole, vole.. ! Že před schůzkou nemáme konzumovat topinky s česnekem, rybičky, či slaninu s cibulí.  A že se svět neskládá jen s fotbalu, formule 1, známek, rybiček, tentokráte v akváriu a vysloveně mužské společnosti.

Byly to měsíce ohromných objevů, i když  je objeví skoro 96 % chlapců, měli  pro nás větší cenu než když Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Nebo ji snad objevil někdo jiný.

 

Byla to vzrušující doba, kdy holky chodili „naboso“. Někdo si možná řekne co je to za módu chodit neobutý, ale tady nešlo o boty. Šlo o podprsenky a ve vztahu, že je skoro žádná nenosila. Móda minisukní byla sice na ústupu, ale co naplat nic nemůže trvat věčně, hlavně, že jsme měli ty podprsenky, teda neměli je.

Zlatá „vosumdesátá léta“, začalo poslední kolo jaderného zbrojení, postupně zemřeli Brežněv, Andropov  a Černěnko. Z Kremlu odešli zlí vládci, ale staly se i velké tragédie, které zasáhli i nás, zastřelili Johna Lennona, došlo k výbuchu části jaderné elektrárny a na Západě začali v televizi vysílat Dallas. Byla to rozhodující doba, kam a kde se Svět  ocitne na dalších padesát let.

První pivo, první láska a první holka, to už se nikdy nebude opakovat. To nebyla žádná „reality show“ v televizi. „Šou“ běžela na plný pecky mino telku.

 

 

I ve středu se musí do školy

 

„Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.“ říká přísloví, ale je i nutné zvládnout svůj mateřský.

Český jazyk se v osnovách naší školy rozděloval na gramatiku a literaturu. Nemusím doufám někoho poučovat co jednotlivá rozdělení znamenají.

„Řekne se jazyk, ale co je někomu po českém jazyku, když já mám nejrači vepřovej s křenem a uplně nejlepší je ovšem uzenej.“ Tak touto větou se zapsal u soudružky Lídy Kyselé náš spolužák Kůžička po dotazu, jak by charakterizoval jazyk tedy český.

 

Byla to první seznamovací hodina s touto křečovitou, trochu vyschlou pětatřicátnicí i když se jí nedala upřít její inteligence, patřila do rodu tzv. suchých lip.

Těžko proto snášela nevědomost, hloupost a ignoraci ze strany žáků a to hlavně v oblasti české literatury. Vždy ji to silně rozrušilo a začalo ji cukat, někdy levé častěji však pravé oko a o ona se musela  napít studené vody. Někdy to pomohlo, jindy se ji zkřivili ústa a pokoušela se o ní mrtvice. To i nás přecházel humor a i když se z nás postupem času vyklubali „sígři“, mít na svědomí učitele to bylo trochu moc.

 „Budu vás učit krásám mateřského jazyka, který i když je pro vás samozřejmostí je tím nejcennějším co máte. Je to propojení s rodinou, zemí, vlastí a identitou vás samotných. Je to důkaz, že někam patříte, že něco jste,“ u tohoto posledního slova se však zastavila a podívala se na naše nechápavé obličeje. Hlavně jí zaujal Kůžička, který začal zívat aniž by si zavřel hubu, jinak to nemůžu říci protože to rozhodně ústa nebyla.

Udivila se tomu úkazu a pokračovala s trochou rozpaků :“Co pro vás  znamená český jazyk ?“

Nikdo se nepřihlásil a tak vyvolala chlapce, který ji tak zaujal svým zíváním.

„No, třeba ty !“

„Já ?“

„Ano, ty !“

A on odpověděl podle svého nejčistšího svědomí.

„Řekne se jazyk, ale co je někomu po  nějakém českém jazyku, když já mám nejrači vepřovej s křenem a uplně nejlepší je ovšem uzenej.“

Lída zkameněla  a třída se rozesmála na celé kolo.

„Klid ! Mládeži, to vůbec není k smíchu“ třída disciplinovaně ztichla a Kůžička se divil páč řekl co si opravdu myslel.

Soudružka Kyselá vytáhla z kapsy svého kostýmku sešítek a začala se vyptávat.

„Jak se prosím tě jmenuješ ?“

„Kdo, já ?“ ptal se hloupě Kůžička.

„Ovšem, ty !“

„Kůžička Miroslav.“, řekl správně.

To měl celkem dobře nacvičené již od svého dětství, kdyby se ztratil. Byla by to pro jeho rodiče velká ztráta, protože jeho rodiče měli doma ještě další tři takové výtečníky. Né čtyřčata, ale bratři po sobě v nejbližším možném časovém rozmezí, vypadající jakoby si  z oka vypadli, takové miloučké „matrožky“. ( starší studenti, ale říkají :“z prdele vypadli“)

 

Zapsala si ho nervosně do svého notýsku a zřejmě si pomyslela, že to pěkně začíná.

Pokračovala odměřeněji a my poslouchali jako „pěny“. Zapsaný do notýsku v prvních dnech, to bylo něco, z toho šla hrůza.

Dále nám vykládala zhruba co by s námi chtěla do prvního čtvrtletí probrat a mnohých našich hlavách se začala honit otázka, zda se nespletla a nemyslela za celé tři roky. Tolik učiva a knih, by snad nezvládl ani soudruh Uljanov a to byl nějakéj vzdělanec ( tvrdili nám to už od mateřské školky a to,že to byl demagog a syfilitik to bychom o něm neřekli ani kdyby nás dali na mučidla ).

Pak nám na rozloučenou zarecitovala z „Přilby hlíny“ od Jaroslava Seiferta. Nikdo sice těm veršům nerozuměl, ale byli jsme rádi, bylo to přece jenom na rozloučenou.

 

Jedna, dvě, tři já jsem policista……

 

To jsou úvodní slova říkanky, kterou nás naučila učitelka Edita Vodičková. Soudružka snažící se nás naučit němčinu.

V originálu to zněle lépe – „Eins, zwei, drei ich bin Polizei….“ nebyl to nábor do tehdejšího Sboru národní bezpečnosti /SNB/, ale rýmovačka, abychom se naučili alespoň počítat do tří německém jazyce, i když si myslím, že i tato  říkačka  byla pro mnohé neroskousnutelným oříškem.

Edita byla už starší dámou s postavou mírně řečeno plnoštíhlou. Pepa Hilský, který k nám přešel až v polovině roku z „ekonomky“ ji sice nazval starou tlusťoškou, ale to jsme si už také  o její „plnoštíhlé“ postavě mysleli své. Na začátku coby „zajíci“ jsme si ani nedovolili myšlenku o starých tlusťoškách.

Edita Vodičková, vlastně Wassermanová, byla starou pannou z česko-německé rodiny.

Češi místo, aby jí i s rodinou odsunuli například do nepřátelského Západního Německa a tam se měla dobře se jí pomstili tím, že ji umístili na naše učiliště, aby zde učila tupce každoročně si tak podobné.

I když si nejsem jist byla-li věřící, jistý si však jsem a slyšeli to zřetelně skoro všichni, že mnohokrát prosila boha a  to i při hodinách.

„Bože, co jsem komu udělala ?“

I s Editu jsme si užili mnoho „legrace“, nic moc jsme od ní nepochytili, ale naučila nás pár důležitých německých slov. Například Danke, Er hat sich den Fuß gebrochen, nebo pro dívky Ich habe keinen Apetit.

 

Zpět