®K3

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

 

Velká přestávka !

Dvacet minut klidu. Hmm. Pozoruji okolí a spolužáci jdou trochu zaražení, ale přeci jenom, že nastal „vodychovej čas“. Pochvíli to začíná jako v úlu, který se probouzí.

„Dáme si svačinku“, říká soused Kůžička a vyndává z tašky pořádnou „brzdu“ chleba. Ano, tak se říkalo v budovatelských filmech velkému kusu chleba.

V lavici za námi se děvčata začali bavit o „ženských problémech“, ale Kůžička jako by neslyšel. Dál požíral svůj ohromný chleba. „Nojo já to zrovna dostala a není to zrovna příjemnej pocit, ale tady ti to nevomluvěj  jako na základce“, vysvětlovala svoji teorii jedna druhé,“mamka mi prostě napsala omluvenku a bylo to.“

„Je to prostě nespravedlivý kluci nic a my každej měsíc a to ještě vložky jsou nedostatkový zboží,“pravila ta druhá.

Šel jsem se raději projít po chodbě, kde to pulzovalo jako v mraveništi. S tím rozdílem, že tam to nesmrdí lyzolem.

Na záchodě bylo nejživěji.

“Zobe máš cígo,“vzal mě někdo za rameno sotva jsem dokonal svoji potřebu. „Nekouřím.“,řekl jsem podle pravdy. Ostatní se začali hlasitě začali smát.

„No tak teda vodleť!“

 „Kde jsi byl ?,“optal se Kůžička, když jsem si sedl do lavice a začal pojídat svou housku se sýrem. „Na WC.“ „Vídíš to mě nenapadlo,“zamyslel se a dodal „jdu taky.“

 „To teda nestihneš,“ podíval jsem se na hodinky.

 „Musim“.

Asi deset vteřin po jeho odchodu zazvonilo….

 

„Jsem zástupce soudruha ředitele a jmenuji se soudruh Špaček“.

Nevím měl-li v rodném listu soudruh, ale tak se nám představil. Později jsme poznali, že byl „opravdu opravdovým soudruhem“.

“Jsou všichni přítomní ?“otázal se nevrle.

Třídou to zašumělo. Kůžička byl na záchodě a jak se zdálo nikdo ho nechtěl „prásknout“. V tak mladém věku se ještě udavačství nenosilo. Otevřeli dveře „Já to nestihl,“ vysoukal ze sebe udýchaný Kůžička.

„Jak se to vyjadřujete soudruhu,“podíval se na něj Špaček pohledem jakoby ho právě přistihnul při hrdelním zločinu.

Vstal a začal na něj funět :“I kráva umí zabučet, když někam vejde,“dodal nervosně a vrátil se zpět za katedru. Kůžička  stál jako  „zkoprnělý“.

„No sednout, dělej !“,vyzval ho a přešel zvolna ta tykání.

“Jste zapsaný do třídní knihy.Víte co znamená ?,“pokračoval již klidněji.

Kůžička kývnul hlavou, ale nevěděl nic.

„Seš prostě podmínečně vyloučenej,“pošeptal jsem mu nenápadně do ucha a onen obr se začal třást.

Soudruh Špaček vstal a  napsal na tabuli M.E.L. „Víte někdo co to je ?,“řekl vítězoslavně. Nikdo z nás neměl ani potuchy co ta tři písmena znamenají.

 „Ani, kdo to jsou ?,“ usmál se lišácky.

„Tak oni, nebo ony to jsou ? Co je to za blbost ?“

 Nefungovalo to. Nic.

 Podíval se z okna a řekl vítězoslavně “No přeci MARX-ENGELS-LENIN. Největší myslitelé v dějinách lidstva. Bez nich by dějiny lidstva nebyli tím čím jsou.“ Byla to krutá to krutá pravda, ale to jsme v té době nechápali, tím tedy myslím tu druhou větu.

 

“Všichni si oddychli, protože se domnívali, že to bude nějaký trest za pozdní příchod spolužáka Kůžičky.

V tomto duchu se ponesou i dalším hodiny dějepisu se soudruhem Špačkem, který nevypadal jako pták a už vůbec ne jako nedopalek cigarety. Byl to kříženec medvěda a Jacka Rozparovače s „červenou knížkou v kapse“. Člověk s pochybným vzděláním, který se již v padesátých létech osvědčil “jako svazák“. Později jsme se i z jeho vyprávění dozvěděli, že jeho hlavní kvalifikací byla rychlá a tvrdá pěst, která trestala mladé kulaky, když bylo potřeba.

 

 Já něpanimáju !

Další závěrečná hodina patřila Ruskému jazyku. Řeči našich „dvojnásobných osvoboditelů“.

 „Sadítěs, rebjata,“uvítala nás Tamara Lvovna Nováková, česko- ruská bábuška, která v roce 1945 přijela s tanky míru a jaksi zde, no jak se to řekne“ zahořela hříčnou láskou“ ke svazákovi Pavlu Novákovi a její pobyt se tu protáhl. Malíř by při jejím malování měl radost, bylo na ní dostatek materiálu. 165 centimetrů, 100 kilogramů, hlavinka samá kudrlinka a poznávací znamení při čtení si nasazovala silné kostěné brýle.

 „Nu rebjata, gavarýtě pa rusky?.,“podívala se na nás s líbezným úsměvem. Ten se však počal měnit v údiv, protože nikdo na její slova nereagoval.

“Nu što něpanimájetě parusky ?, ptala se a na jejím čele se udělala velká vráska. V třídě to trochu zahučelo.

Pak jsem se přihlásil „U nás na základní škole jsme měli soudružku na ruštinu stále nemocnou takže nás toho moc nenaučila, potřebovali bychom zvopakovat základy.“

V třídě to zahučelo ještě více a ozývalo se, „Ano,“ „Správně“ a podobně.

Tamara Lvovna se na nás podívala s údivem jakoby se dozvěděla zprávu, že Rusové „právě obsadily „ Západní Německo a optala ,“Kto ješče něznájet po rusky?“. Les rukou ji vyvedl s míry a musela opláchnout studenou vodou. Použila k tomu houbu, která byla naposled vypraná od křídy asi před dvěma měsíci, takže byla bílá skoro jako stěna naší učebny. Když se trochu vzpamatovala vzala křídu začala psát na tabuli jednoduchá ruská slovíčka. Její velká, široká ruská duše uvěřila.

“Opakujte všechni,“řekla špatnou češtinou a spustila.

„Máma…Ďáďa, Bábuška,….Napsala ještě několik zajímavých slovíček na tabuli a pak zazvonilo.

“Dasvidáňja,“,řekla na rozloučenou a odešla s tváří bílou jako jí mívají afričtí domorodci před bojem. U nás již bylo dobojováno. Konec vyučování.

 

Tramvaj

Ze školy  se ozýval ohromný řev a šum. Všichni chtěli být co nejdříve venku s této klece. Ano, bylo to něco jako vypouštění divé zvěře. Dav se dělil na dva proudy jeden šel směrem do města a druhý na zastávku  tramvaje. Bylo zajímavé to celé pozorovat. Na zastávce v místech, kde se předpokládalo zastavení tramvaje byla největší strkanice. Žáci vyšších ročníků tam vytvořili malý, neproniknutelný kordon  a tak nikdo neměl šanci se dostat do tramvaje dříve než oni. V té době se do dopravních prostředků nastupovalo jen předními dveřmi. Všichni jsme to sledovali z nelibostí, ale nepodnikli jsme nic. Byli jsme mladší a slabší. Pasivní byli i důchodci, kteří tu s námi  na zastávce čekali a v duchu se modli, aby urvali nějaké to místo. Ti nejstatečnější občas pronesly, “Úctu ke stáří,“ „Mladší uvolněte místo starším,“čas od času někdo zahrozil holí, ale účinkovalo to jen na ty měkčí a tedy žáky nižších ročníků, ti však seděli jen málokdy. Sedmnáctiletí měli prostě svoji hlavu, sednout pustili někoho, až po hádce s takřka nechodícím staříkem, když ho ještě vydatně v jeho touze si odpočinout podporoval řidič tramvaje. „Zvěř,“ „Chuligáni“, „Hanba“ ozývalo se z úst těch milých penzistů.

Dvaceti pěti minutová jízda byla opravdu velkým „zážitkem“. Taky co byste chtěli za1,50 Kč.

 

Škola

Je zajímavé na jak „vysoké úrovni“ bylo tenkrát učňovské školství. Nebylo nás pět , ale skoro třicet. Přesně to říct nemůžu, jednak si to nepamatuji a za druhé někdo během školního roku přibyl nebo ubyl. Dívky nejčastěji na mateřskou a chlapci propadali.

Naše třída nebyla jiná než ostatní pět řezníků chlapců, deset dívek dělnic v mastné průmyslu a zbytek prodavačky v maloobchodě.

Představil jsem vám již prvního spolužáka–souseda. Kůžička Miroslav185 centimetrů, sto kilogramů, charakteristika „silnej, ale blbej,“

Zaseklý Mojmír, zvaný „Šiškin“, podle známého ruského malíře, ale spíše podle tvaru jeho hlavy. Snažili jsme sním udělat kompromis a nazývat ho „Jehlan“, s tím však také kupodivu nebyl spokojen, tak jsme se vrátili k původní přezdívce „Šiškin“.

Pavel Bachratý byl jasným důkazem, že jméno nemusí vyjadřovat vlastnosti osoby jméno nosící. Byl to hubený dlouhán, který kdyby se na zastávce při větším větru nedržel , tak by ulít.

Jan Teplý nejstarší z chlapců sportovec každým coulem se šel učit řezníkem, protože ho již vyhodili gymnázia a jedné střední školy.

Poslední do naší pánské společnosti  chybím jenom já.

 

 

 

Úterý

….. a to se taky musí do školy. Všichni se již těší na nové vyučující a nové předměty. První dvě hodiny nás čekal tělocvik. Nedovedl jsem si představit co budeme celé dvě vyučovací hodiny dělat, ale co naplat naše společnost z nás chtěla mít zdravý a uvědomělý mladý dav.

 

 „Jmenuji Miroslav a budu vás klasifikovat z tělesné výchovy,“ řekl čtyřicátník spíše šlachovitý než svalnatý. Na krku měl píšťalku a na sobě červenomodrý dres s krásným nápisem ČSSR.

“Teď v tichosti se přemístíte do šatny a to bez sebemenšího hluku,“podíval se na hodinky a dal vyzáblý prst k ústům

„Psst, jdeme.“ Každý nový učitel v nás budil obavy a tak to v  šatně proběhlo podle plánu v tichosti. Věděli jsme sice, že nejdeme na porážku, ale nevěděli jsme kam.

Po pěti minutách jsme prošli park a za ním stála velká budova na kterém bylo napsáno Český svaz tělovýchovné výchovy. V starých chodbách nám ukázal, kde budeme cvičit. Začínal jsem mít strach, tyto majestátné prostory by se spíše hodili pro sokoly nebo jiné tělovýchovné jednoty, já který měl s tělocviku trojku  se zde necítil dobře.

“Krása, co? A to vybavení ,tady se krásně vyřádíte!“ řekl soudruh Miroslav a v očích mu jiskřilo jako nějakému úchylovi.

Nevím co se honilo hlavou ostatním, ale podle výrazů jsem měl pocit, že zrovna nejsme sportovní třída.

„Teď  vám ukážu ještě něco lepšího,“řekl už bez jiskřivých očí, když jsme se řadili před „Sokolovnou“. Šli jsme asi 25 minut směrem z města a ocitli se na kraji lesa.

Děvčata se určitě těšila na hromadné znásilnění, ale k ničemu bohužel nedošlo.

„To je paráda !“ vyhrkl soudruh a ukázal před sebe. Pro sportovce amatéry nic krásnějšího asi na světě není, tedy kromě sportovního stadionu v Lužnikách v Moskvě, ale já byl zdrcen. Byl zde plně vybavený  přírodní  sportovní areál. TJ. Dukla…sportovci všech zemí spojte se!, vymyslel nějaký idiot a nechal to napsat na bránu do areálu.

Několik běžeckých tratí a to některé i s překážkami, skok vysoký a daleký, několik hřišť u nevím ani na co. Prostě sodoma gomora. Nejlepší cesta jak si zcela zhuntovat tělo.

Nebyl jsem zcela jistě sám, kdo odtud  odcházel s těžkým srdcem.

„Tady si krásně zasportujeme,“znělo mi v uších oblíbené rčení našeho tělocvikáře. Dostali jsme za úkol si opatřit jednotné cvičební úbory a to mě dorazilo úplně. Červené trenýrky pro chlapce, děvčata modré trenýrky a bílá tílka nebo trička vždy jednotně podle počasí.

 

Další hodinu byla chemie

“Dobrý den milé děti,“ pozdravila nás naše nová učitelka Jarmila Zmatlíková, „spolu budeme pronikat do tajů chemie. Doufám, že se všichni těšíte ! „  Měla bílý plášť, ve vlasech sponku a neustále si nasazovala a sundávala brýle.

Měla se spíše jmenovat Zmatená a nebo Zmeťená, aby s toho jména něco měli  Slováci. „První hodinu si uděláme takovou zahřívací „oťukám „ si vás a pak uvidíme,“zvedla se od stolu a odešla ze třídy. Dveře se zavřely. „Co je, kam šla ?“ zeptal se blbě Kůžička, jakoby to někdo věděl. Netrvalo dlouho a byla zpátky s velkotabulkou chemických prvků. Začalo zkoušení či spíše hádání.

„Cu“,ukazuje Jarmila na tabuli kam zavěsila Mendělejovovu tabulku chemický prvků, „No tak děti, no vzpomeňte si ? .“

 Všichni mlčí jakoby nevěděli o co kráčí. „No opravdu nevíte,děti ?“, žadoní. Nevidím žádné ruce nad hlavou a tak se nad ní slituji. „To je měď, prosím.“, řeknu bez vší hrdosti a domnívám se , že by to mohla vědět nejméně polovina třídy. Učitelka je rozradostněná jako bych právě přišel na zákon relativity.

 „Výborně a co třeba voda ? Kdo to ví ?“ přitvrzuje. Co nevidím moji spolužáci se osmělují. „Prosím H2O,“říká dívenka dětského vzhledu i postavy, avšak velkého poprsí. Jmenuje se Věra, ale časem mezi chlapci získá přezdívku Meruna. Její postava má totiž pod míru , to víte 155 centimetrů je 155 centimetrů, ale její poprsí vypadalo, jako veliký míč.

 „A H3O je vodka šeptá do ucha Honza, který sedí v lavici za mnou a protože sportuje má tedy už nějakou zkušenost s alkoholem.

Hodina pokračuje dál v hádání chemických prvků a mě to přestává bavit. Kdo vyplňuje křížovky , nebo hraje piškvorky ten se tady snad něco může přiučit ? Pro mě je to nuda a zase nuda. Zazvonilo a sám sebe se v duchu ptám „jestli si nás tedy oťukla nebo ne ?“

 

 Čtvrtou hodinu byl předmět, který byl ve své době velmi „důležitý“, ale dnes se nevyučuje. Branná výchova – to zní drsně, dnes bychom řekli akčně. Nebylo však ani drsné, akční a vůbec už ne důležité.

Dveře otevřel a do místnosti se vpotácel nám již dobře známý soudruh Dohnát.

„Výborně mi se už známe. Tím nám odpadá zdlouhavé představování,“ řekl a podíval se do třídy jakoby chtěl zjistit jeli v té správné.

„Potřebuji čtyři dobrovolníky. Nejlépe nějaké silné,“ ušklíbl se. Nikdo se nepřihlásil a soudruh Dohnát na nás civěl a prosil očima o čtyři ruce, přesněji řečeno o osm rukou. Nikdo totiž z naší třídy neměl ruku amputovanou.

Bylo trapné ticho a děvčata se na nás chlapce začala dívat s výčitkami.

„No tak ? Kdo se hlásí ?“  znervosněl  a dodal, „Tak vidím tady čtyři silné hochy. No to by mělo stačit“. Zadíval se na nás a prosil očima a bylo vidět, že by se i spokojil s čtyřmi děvčaty.

 „Tak chlapci vztyk a dese.“

 A šlo se. Nejdříve ven ze třídy chodbou  a pak po schodech směrem dolů. Všichni jste to již uhodli přišli jsme do jakéhosi sklepení, ale zatím jsme nevěděli proč ? Rozhlídnul jsem se a vyděl jsem, že slep je skladiště všeho toho nepotřebného co zde nashromáždili  za ta léta co tu škola „fungovala“. Došli jsme až k zaprášeným dveřím, na kterých byl nalepený zažloutlý papír. Stálo tam  něco jako „ sklad civilní obrany. Nepovolaným vstup zakázán !“ . Dveře byly opatřeny ještě provázkem s „plastelínou“ o které se dalo kdysi říkat pečeť. Ještě jsme nevěděli co tam asi bude a v našich hlavách se honili bůhví co.

Dohnát přistoupil ke dveřím a utrhnul provázek a vyndanými klíči se pokoušel otevřít staré dveře. Šikovný zrovna nebyl a když vystřídal všechny klíče a žádný nepasoval, skoro vykřiknul „Kurva.“ Rozběhl se ven a mi zůstali v záhadném sklepení.

„Co tam asi je ?“, přerušil ticho Kůžička. „Co asi ty vole ? Mrtvoly !“ zavtipkoval Honza. Kůžička se na něj podíval myslí li to vážně, ale v té chvíli se do sklepa přiřítil upocený Dohnát.

„To je von. To je určitě von.“, křičel na nás s dětskou radostí. Byl to ten klíč a tajemství bylo fuč. V místnosti před námi bylo spousta bedem, polní zdravotnické tašky, obvazy a jiné nesmysli, které jsou k upotřebení jen v období  vojenského konfliktu.

 „Tak hoši. Vezměte tyhle  tři bedýnky a ty vem tyhle lahve z desinfekcí a tuhle vatu.“

 „Co to je soudruhu ?“, optal se Kůžička.

 „Plynové masky.“odpověděl důležitě učitel. Už jsme měli jasno budeme si zkoušet ony hnusné, umělé a slizké věci.

Když jsme docházeli ke třídě linul se  z ní zvuk něco jako úl . Né úl byl  to zvuk slepičárny. Jakmile, učitel otevřel dveře bylo tam ticho jako po pěšině.

Položili jsme na zem těžké bedny a posadili se do lavic. Dívky byli udivené a překvapené. Co to asi může být ? Tok jejich přemýšlení přerušil soudruh.

„Tak teď vám změřím hlavy a budeme si zkoušet plynové masky.“ Pravil a šel odemykat zámky na zaprášených bednách. Třídou to začalo šumět.

 „Klid. Přistupujte ke mně od první lavice.“ vyndal nějaký úhelník a už se radoval, že bude dělat pokusy na těchto skoro dívkách. „No co, co, tak děvčata“. V první lavici u katedry byl spor kdo půjde první. Jana Vomáčková, vysoká vybledlá blondýna s kobylí hlavou byla svojí sousedkou doslova strčena do jámy lvové. Dohnát trochu znervosněl a málem jí „měřidlem“ vypíchnul oko.

 „Ty budeš zapisovat ke jménum čísla. Rozumíš ?“, a podal Janě seznam žáků. „Ty máš číslo 3 i když možná ? No čtyřku masku stejně nemáme.“ Třída se dala do smíchu. „Tak klid. Ať to vodsejpá !“ popoháněl nás stále nervosnější učitel. Bylo to opravdu vyčerpávají a Dohnát byl na konci měření skoro  na mrtvici. Když zazvonilo vystartoval ze třídy jako blesk se slovy .“Po přestávce budeme pokračovat.“

 

Dohnát pádil do „svého“ kabinetu, aby zahnal svoji žízeň. Spravily to dva „panáky“ „tuzemáku“. Jaká slast. „No do třetí nohy ?“, pomyslil si, ale něž mohl uskutečnit svůj plán ozvalo se ťuk, ťuk a do dveří  vstoupil ředitel „ústavu“ Jiří Nekonečný.

„Všechno probíhá, jak má ? To víte začátek školního roku“.

 „Ano. Bez nejmenších problémů“,  odvětil učitel.

Zazvonilo. Oba se na sebe podívali a Dohnátovi bylo jasné, že třetí panáček nebude. Zamknul kabinet a vracel se do třídy posmutnělý. V hlavě se mu honilo, že život stejně nemá smysl a přemýšlel o tom, zdali si má dát, tedy až bude po vyučování, nejdříve pivo nebo „panáka“ ? Než však otevřel dveře naší třídy měl v hlavě již „všechno“ srovnané dá si prostě obojí !

Pokračovalo to trapné divadlo, dezinfekce a zkoušení plynových masek.

Znáte to, když si na obličej natáhnete zpuchřelou gumu a ještě k tomu zapáchající desinfekcí.

Masku si někdy zkoušíte i čtyřikrát, aby prý padla. Když to skončí máte pocit, jako kdyby jste se opláchli ve vodě která se usadila ve žlábku na pánském záchodě. Příjemný pocit „dobře odleželé kolínské“ a k tomu jakoby vám někdo nafackoval. To víte pleť dospívajících dívenek je citlivá. Nebylo tedy divu naskákala- li několika z nich vyrážka.

Nepomohly výmluvy, odmlouvání a kňučení.

„Fůj, to si na sebe nevezmu !“

„Smrdí to !“

„Hnus!“

Směrnice socialistické Branné výchovy byla jasná ! „Před smrtí zachrání plynová maska a také kryt. Matky a děti vy musíte žít !“ My byli ještě děti a tak jsme fasovali masky. Jen málo z nás vědělo, nebo si to nechtělo připustit, že kdyby začala atomová válka v Evropě tak z nás nezbude ani marmeláda.

Byli jsme, jak ubečené stádo, které stejně náš nejvyšší  „pastýř“ nakonec zvládne. Tím pastýřem tedy myslím našeho generálního tajemníka Ústředního výboru, nebo jiného komouše, který nad vámi bděl. Nikdo stejně příliš neodporoval.

Každý tedy dostal svoji masku s číslem, označil si ji jménem a byl tedy zachráněn.

 

Fyzika

 A je tu fyzika, oblíbený a velmi potřebný předmět pro  nás učně z mastného průmyslu.  Slovo fyzika je odvozeno od řeckého slova fysis / příroda / - původně nauka o celé přírodě, dnes věda studující základní vlastnosti látek a polí a nejjednodušší formy jejich pohybu…..ble, ble, ble…to najdete v naučném slovníku. My v prvním ročníku při vyslovení tohoto slova vykřikli nuda, nebo si alespoň mysleli. Ve třetím jsme měli jen slova pohrdaví a ti nejotrlejší si o ní mysleli, že je to „píčovina“. I když nechápu, jak vlastně pro nesmysly mohlo vzniknout slovo „píčovina“.

Ze základní školy si o fyzice nic nepamatuji, jen to že  Šolc je vůl a nějakému Isaacu Newtonovi spadlo jablko na hlavu, když na nic nemohl přijít. Bylo to vlastně takhle Šolc mě najednou z ničeho nic začal tahat za pejzy, když chtěl, abych mu zopakoval látku kterou tak procítěně vykládá. Já nevěděl a on tahal a tahal a stále mi řval o tom člověku, jak spal pod stromem a najednou vymyslel , že země je přitažlivá. Opakoval to dokola, řval a já si to tedy zapamatoval.

To soudruh Berkovec byl jiný kafe. Ten to tak nežral. Měl pravděpodobně fyziku rád, ale ještě radši alkohol. Byl s ním takový kamarád, že  si často musel odskočit dát si svoji dávku. A úplně nejraději jsme ho měli, když přišel na hodinu nachmelený. To jsme nemuseli nic psát, protože on si stejně nepamatoval druhý den co se dělo.

To jsme, ale zpočátku  nikdo nevěděl. Bažanti, zelenáči, ti kteří ještě pouští starší v tramvaji, zdraví školníka a chodí v čas do školy. No vždyť říkám zobáci.

Dnes měl  soudruh Berkovec stejný nástup, jako před časem s tím rozdílem, že  zaměnil slovo matematika a fyzika. Pro přesnost to znělo takhle : „Jmenuji se Berkovec Jan a budu Vás učit matematiku a fyziku, tedy budu se o to snažit pokud jsou na to Vaše mozkovny připraveny a k tomu nám dopomáhej bůh,“pravil a hned začal psát na tabuli podivné klikyháky.

 „Tak pište si studentíci proklepnu si vaše vědomosti a pro ty pomalejší jste na hodině fyziky a né matematiky, „nezazubil se , ale zavrávoral, podíval se na nás skelným pohledem a takřka vyběhl ze třídy. Zatím jsme nevěděli kam, ale nevěděli jsme ani co to jsou za nesmysly na tabuli.

Ve třídě panovala nervosita a všichni jsme si uvědomovali, že naše znalosti jsou nevalné, chabé a u některých žádné.

Trochu jsem z těch divných vět rozeznal, že jde o test, který se točí kolem chlapíka, kterému spadlo  před mnoha lety na hlavu ovoce. Šolc není vůl, beru zpět.

Jednalo se opravdu o Newtonovy pohybové zákony.

Sesmolil jsem co jsem si pamatoval z hodin soudruha Šolce a slavil jsem  s tím veliký úspěch, protože to opsala nejméně třičtvrtina třídy.

Napětí se povolilo a tu přiběhl  do třídy soudruh vyučující. Byl viditelně potěšen, že nenašel jen prázdné papíry. Zazvonilo a on odcházel s pocitem dobře vykonané práce. „Chtělo by to panáka !“, pomyslel si a tak také vykonal.

My si oddechli a v duchu si mysleli: „Fyzika. No není to tak hrozný !“  a já navíc „Ať žije soudruh Šolc !!!“

 

 

Zpět