®K3

Je po prázdninách  a hlásí se vám  opět Karlík Vomáčka. Jde se do školy a já vám budu o tom vyprávět a vzpomínat.

Vyprávění budou krátká a někdy i „trochu “chaotická“, jako bylo mých 5 let po základní škole.

Postupně vám představím učitele, spolužáky a dobu ve který se to odehrávalo…80.léta.  Nic nemá pravidla a děj se odvíjí podle mých už dosti zaprášených vzpomínek. Pokud chaos  bude dosahovat vysokého stupně, doporučuji si vzít k počítači „Ottův slovník naučný…“

 

První školní den

Bylo po prázdninách a přede mnou byl první školní den.

Prvního září připadlo letos na čtvrtek a tak byly před námi „školáky“ jen dva dny. Pak zase víkend.

Moc jsem se tedy netěšil, ale co naplat školní docházka byla tehdy v socialistickém Československu povinná.

Mé obavy zpozorovala hlavně matka, proto prohlásila : „Dovedu tě až do třídy sama, beztak bys tam sám netrefil.“, prohlásila a mě se trochu ulevilo.  Ještě jí napadlo, že se musím dát ostříhat, abych nedělal ostudu. Oškubali mě a já vypadal, jako dokonalý blbeček Přišel jsem o solidní prázdninovou hřívu. I doprovod nebyl to zrovna nejlepší nápad, ale to jsem zjistil až později.

Přišli jsme sice načas, to však nezabránilo posměchu mým spolužákům a hlavně spolužákyní. Nikoho až do školy nepřivedla pomalu skoro za ruku maminka. Bylo mi trapně. Hezky jsem se tady zapsal, pomyslel jsem si a začal se modlit, aby matka odešla a konečně začala hodina. Vše začalo přesně jako všude na  prvního září. Crrrrrrrrr znělo mi sladce v  červených uších od studu.

Do třídy vešla krásná, vysoká a štíhlá mladá dáma, která svým parfémem vnesla do třídy jakýsi nový vítr.Třída najednou přestala zapáchat dezinfekcí a křídou. Od té chvíle tuto „dámu v černém“ začali všichni chlapci milovat a děvčata skrytě nenávidět, protože ji nesahali ani ke kotníkům.

Marie Polanská, tak se jmenovala ona „paní v černém“ byla dcerou bývalého ředitele tohoto ústavu. Její dědeček byl majitelem místních jatek a tak jaksi bylo samozřejmé, že se ocitla mezi budoucími řezníky a řeznicemi. Pokračování rodové tradice ? Ne. Bylo to spíše z donucení, ale to víte škraloupy a  rodinná tradice se ještě i v těchto chmurných dobách někde dodržovaly.

„Soudruzi a soudružky“, začala „přišli jste sem dnes, aby jste se něčím stali, …..udělala pauzu… něco se naučili a byli platní při výstavbě socialismu.“

Najednou se zarazila jako by se jí ty nesmysly nechtělo říkat a  dodala: „No to vám ostatně, lépe a výstižně řekne soudruh ředitel.

“Prsk, prsk, prsk a ze školního rozhlasu se ozvalo ono trapné: „Soudruzi a soudružky....“.

Nám to však tehdy trapné nepřipadalo, protože jsme tuto kouzelnou větu slýchali velmi často. Nikdo neodporoval, nikdo nic nenamítal a všichni co tu v lavicí nervosně posedávali byli vyplašení jako zajíci při honu.

Projev skončil a Marie pokračovala, „Budu vaší třídní, učím ekonomii obchodu, tedy tu správnou marxistickou ekonomii,“podotkla tak trochu ironicky.

“Seznámíme se úspěchy ke kterým došlo při budování socialistické ekonomiky a vztahů kolem ní. Vztahu státu k našemu společnému  majetku, principů dělby práce. Vzniku hospodářského výsledku a podobně….  dneska tedy toho necháme. Zítra dostanete knihy sešity a  tak trochu se seznámíte se školou….Nějaké dotazy ?“

 Nebyly. Koukalo na ní jen dvacet dívek a deset kluků jakoby spadli z Marsu.

“Nu dobrá uvidíme se zítra“.

Zazvonil školní zvonek a my seděli dál jako přibití, ona však řekla rázně „VZTYK“ a jako pomocí nějakého kouzla celá třída vstala.

„Tak těpic vole,“zamutoval můj soused z lavice, když se naše cesty před budovou školy dělily.

Nastoupil jsem do tramvaje a cestou přemýšlel co bude dál. Nic jsem nevymyslel, protože mě s přemýšlení vyrušil pohlavek našeho souseda, který si přál sedět a já ne a ne ho pustit.

Druhý den jsem byl stejně neklidný jako ten první s tím rozdílem, že mě nedoprovázela matka. Všichni si to stejně budou pamatovat honilo se mi hlavou. Když jsem však vkročil do třídy byl tam klid nikdo se neposmíval a po včerejším hluku a smíchu nebylo ani památky.Aha všem už došlo, že je po…! Byli jsme všichni na jedné lodi.

Zvonek!!! Crrrrrrrrrrrrrrrr…!!!!

Dveře se rozletěli a do místností se vřítila postava v ošuntělém kdysi modrém plášti a řvoucí

 „ Klid kdo bude pokračovat v tom řevu bude předveden k soudruhu řediteli.“ V třídě nastal klid, že by bylo slyšet kdyby spadl na zem špendlík. Zachránila nás naše třídní, která se ve dveřích objevila v zápětí. „Ale soudruhu školníku,“ zatvářila se mile na propoceného a neoholeného muže. Ten se trochu vzpamatoval a vycouval ze třídy.

Oddechli jsme si a tak začalo vyučování.“Včera jsem se představila já a teď je řada na vás,“pravila Marie.

Ani by člověk nevěřil co nových jmen jsem  ten den slyšel. Bachratý, Pyskatá, Preclíková, Patzekašová, Preclíková, Zaseklý, Kůžička…atd.

Ano Kůžička byl můj soused v lavici, který si pro soudružku připravil malé překvapení.Když se představoval na sadil si na nos brýle se skly vybarvenými černou a tmavě modrou fixou.Na otázku co to má znamenat pravil „Souško, to jsem si udělal zrcadlovky.“ I těm méně chápavým bylo jasné,že máme co dělat s pěkným trotlem.

Při  rozdělení rozvrhu hodin jsme se dozvěděli, že jeden týden bude škola a druhý týden praxe „klíč ke vědění“.

Dostali jsme asi tunu knih a sešitů a nikdo z nás neměl tušení co by měl s nimi dělat. Číst ? To tady nikdo příliš plynule neuměl a tak bylo jasné, že nám jsou takřka na nic. Napadlo mě však, že to bude dobré měřítko mezi tím co neumíme a co je v nich.

V socialismu jste dostávali tyto pomůcky zdarma a tak se podle toho někteří k nim chovali. Bylo mi často líto těch pokácených stromů co přišlo v niveč, ale co naplat socialistické zřízení chtělo „vzdělané“ lidi.

Ale ani v socialismu neplatilo, že když vůl dostane nějakou knihu, že zmoudří, ledaže by ji sežral.

Jak už jsem řekl byla to spousta knih a sešitů. Ty jsme si museli obalit a v sešitech narýsovat okraje a tak začala otrocká práce. Knihy a sešity se rozdávali jednu hodinu, před tím jsme se hodinu seznamovali a tak „otrocká práce“ trvala dvě hodiny. Nejenom já jsem dostával křeče do ruky. Nikdo si však nedovolil odporovat a tak závěrečný zvonek byl pro nás vysvobozením. Jak málo tenkrát stačilo dětské radosti, aby byla naplněna.

Hurá,….. víkend. Nic nedělání ! Veget…..flákání, žůžo…je po škole……! Pondělí , no to je daleko… nekonečno…!

Je pondělí a show pokračuje….

Zvonek!!!

První hodinou jsme začali mými „nejoblíbenějšími “ předměty…

„Jmenuji se Berkovec Jan a budu vás učit matematiku a fyziku, tedy budu se o to snažit pokud jsou na to vaše mozkovny připraveny a k tomu nám dopomáhej bůh,“pravil a hned začal psát na tabuli podivné vzorce.

Byl malý podobající se křečku alkoholikovi , byl oholený neoholený, vlasy prošedivělé a celý, takřka celý pokryt šedivým pláštěm, o číslo nebo o dvě větším a vypadal staře i když tak starý nebyl.

„Tak pište si studentíci proklepnu si vaše vědomosti a pro ty pomalejší jste na hodině matematiky, né fyziky, „zazubil se jako by řekl bůhví jaký vtip a takřka vyběhl ze třídy. V mžiku se vrátil a řekl „sešity máte, do konce hodiny je 30 minut a já se vrátím za moment,“ opět vyběhl tentokrát již na delší dobu. Kam to jsme my jako prváci nevěděli.

Nebudu vás, ale napínat kam to bylo. Do kabinetu svého kolegy Dohnáta  se kterým si potřeboval zavdat trochu rumu tuzemského.

Po návratu do třídy, asi za 25 min v daleko lepší náladě, koukaje se na své staré Primky oznámil „za pět minut končíme, co jste zanedbali za posledních osm let  teď nedohoníte,“.

Třídou to zašumělo a i když to byla práce víceméně kolektivní nedopadla dobře. Luskl prsty a ukázal na první lavici před katedrou a téměř napoleonsky řekl „Sebrat“. V tu chvíli zazvonilo a my jako roboti vstali  na pozdrav tomuto milému soudruhovi. Byl třetí den vyučování po první hodině a my byli otráveni, protože prázdniny už dávno skončily a škola se rozjela naplno. Další prázdniny budou až zadlouho.

Druhá hodina začala optimisticky. Občanská nauka, předmět o kterém se sní dnešním studentům a nic! Možná ještě náboženství za První republiky?, ale „občanka“ jak jsme jí říkali byla a je nepřekonatelná.

Soudruh Dohnát, kterého jsme si na první pohled oblíbili byl nervosním a upoceným maskotem celé školy, střední mírně zavalité postavy . Hlavně pivní břich byl jasným a

neklamným znamením, že opravdu „nepije“.

Rázně se představil což prozrazovalo jeho bývalou vojenskou minulost, otevřel třídní knihu a hloupě se zeptal,“Chybí  někdo?“.“Ne“,zazněl ze třídy anonymní hlas.“Dobře“, štěkl a začal se zapisovat do oné knihy toto sdělení svojí, nebo spíš svým pravým pahejlem“ a pak že prasata nežerou lidský prsty“. Scházeli mu dva úplně a jeden byl z části ohryzán.

„Vezměte si sešity a zapíšeme si nejdůležitější soudruhy u nás ,které musíte znát podle jména.“, řekl s blaženým úsměvem jakoby nám prozradil nějaký dobrý vtip.

A pak to začalo:“Soudruh Leonid Ijič Brežněv – generální tajemník KSSS.,……pak přešel na Československé soudruhy a když jsme měli tyto soudruhy , skvělé lidi a myslitele na několika stránkách, zazvonilo.

„Zbytek si napíšeme další hodinu,“řekl radostně, protože už cítil přestávku a to se rovná

kabinet, sklenice, rum, pohoda.

Třetí hodina, hodina Zbožíznalství. Ten nás začala vyučovat mondénní krasavice paní „inženýrka“ Nováčková. Předmět mě příliš nezajímal. Dumal jsem spíše nad tím, kde se tady v tomhle „zapadlém ústavu„ berou takovéhle krasavice. Bedlivě jsem, hlavně kvůli jejím vnadům,  poslouchal její výklad. Šla na to zostra.

Hned co je to kráva, býk a nebo kdo je vlastně vůl a byl to na ní příjemný pohled. Tak jsme to vzaly přes ovce, drůbež, zvěřinu a dostali se k tomu  kdo jsou to prasata a svině. Při těchto domácích zvířatech jsem si vzpomněl na dědečka  u kterého byl takřka ranním rituálem dát si velkého „panáka“ a po jeho “vypití říct, “Svině jedny komunistický

Hodina uběhla jako  voda. Bylo nám dobře mezi tou němou tváří. Začal jsem přemýšlet o tom, který předmět budu mít radši, zda zbožíznalství nebo občanskou nauku ? Oba tyto předměty pojednávali o stejném o zvířatech.

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

 

Zpět