®K3

Moje první né rande, ale řeznictví..!

 

Žijeme v podivném světě, ano je podivný i když je jinak skvělej. Podivnej na každém kroku a proto je vlastně tak skvělej. To sem vlastně, ale říkal.

Tak třebas prezidentem Spojených států se stal Ronald Regan největší válečný štváč od  dob Adolfa Hitlera, alespoň to o něm tvrdí náš učitel občanské nauky. Soudruh učitel byl sice trochu opilý, když to tvrdil, ale né zas tak moc, aby si neuvědomoval co říká. Lidi v USA si ho i přesto zvolili. Jsou snad blbý nebo co pomyslel jsem si, ale zeptal se nato soudruha učitele soused Kůžička. Učitel mu odpověděl, že v buržoazní společnosti je možné všechno. Prý jestli ho tentokrát zvolili tak se tomu v příštím volebním období určitě nestane. Nikdo jsme to nechápali a on, aby nás uklidnil nám řekl, že to proberem až v dalším ročníku, prý na to nejsme ještě připravený. Kašlu na to i když je to podivný. Podivnější však je, že nás zve do USA zpěvačka Kim Wilde prostřednictvím písničky Kids in Amerika . Děti do Ameriky tak to přeložila Saša Vomáčková z druháku. Na Kůžičkův dotaz můžeme-li jet do Ameriky učitel Dohnát jen vytřeštil oči, utřel si zpocené čelo a pak rychlým krokem odešel ze třídy. Po vyučování jsme ho zahlédli úplně na mol, jak vychází z bufetu naproti škole. Když jsem to vyprávěl doma matka mi řekla, že do Ameriky určitě nepojedu, otec sklopil noviny a kývnutím hlavy mi to potvrdil. Tak proč nás tedy zve, když nám to učitelé i rodiče nedovolí ? Říkám je to podivnej svět.

 

A pak to přišlo. Týden školy a týden praktického vyučování, ale to už jsem asi řikal.

A tam mě čekal ještě podivnější svět i když jsem si myslel, že ve svém prvním řeznictví  nic podivného zažít nemohu. Mýlil jsem se jako už tolikrát. Budiž mi odpuštěno, omlouvalo mne mé mládí.

 

„To je náš Karlíček soudruhu vedoucí…“, představila mě naše mistrová odborného výcviku soudružka Karafiátová, „Musím už jít, tak ho nám tady nezkažte.“, usmála pádila pryč.

 

„Tak ty seš ten novej. No dobrá. Dneska se tady jen tak rozhoukáš a další dny tě seznámím s celým provozem. Já se jmenuju Šnek.“ Přede mnou seděl chlapík po padesátce se skoro bílejma, ale ještě hustejma vlasama. V zlatých elegantních brýlích a bílém plášti vypal spíše jako doktor. Měl pichlavé neklidné oči a prsty jeho rukou byli stále v pohybu. Hrál si s tužkou, nebo prsty poklepával o stůl. Prsty zdobili nejméně tři  prsteny a kravatě měl velikou zlatou jehlici. Byl v něm neklid a roztěkanost. Takový ty co by bez práce nevydrželi, teď se jim říká workholici. Trochu magoři a když k tomu přičtěte jejich oblibu v alkoholu vyjít s nima  je docela fuška. Vám je to, ale jedno trochu tu pobudete a pak alou na jinou prodejnu.

Nevypadal sice zle ani přísně, ale šel z něj respekt. Poučoval mě jak mám to a zas tohle.  

Byla to spousta informací mě to šlo jedním uchem sem a druhým ven. Ani jsem nepostřehnul, jak zmáčknul pod deskou stolu zvonek. Polekal jsem se, ale to už se sbíhali do jeho kanceláře lidé podle plášťů  tedy personál.

„Tak to je náš novej. Dneska ho nechte rozkoukat, jen takový ty lehčí práce. Rozumíme si ! Jo jmenuje se Karel. A teď fofr po sví práci“. Personál se rozletět, jako dobře organizované hejno holubů.

„Máš rád maso ?“

„Ano, jasně !“

„No, že se ptám, nesnesu ty podivíny co nežerou maso. Rozumíš ?“

„Ano.“

„Teď si běž prohlídnout prodejnu. Mám spoustu práce.“

Když jsem odcházel ještě jsem zahlídnul, jak si vedoucí za zasklenými dveřmi přihnul s láhve kořalky.

Velké řeznictví bylo chladné a mastné. Všude byl přítomný pach masa a krve, jen v šatnách ho přebíjel pach  z cigaret.

Řeznictví bylo jako úl, stále se tu něco dělo. Všude byli lidi a ty nekonečné fronty. Běželo to tu jako dobře promazaný  stroj.

 Frmol, který jsem nikdy neměl rád. A tady mám pracovat. No těbůch, pomyslel jsem si a byl smutný. Prošel jsem si celý krám, ale s prvního dne si pamatuji pouze lednici. Velká ještě studenější místnost kde na hácích visí spousty masa. Měli tu, ale dvě a jednu mrazící místnost. V jedné byly salámy a jiné masné výrobky a v druhé jak už jsem řekl maso. A tu jsem si zvlášť oblíbil. Skurvená lednice jinak jsem ji později neřekl. Vlezl jsem do ní nestačil jsem koukat tolik mrtvých zvířat jsem pokupě ještě neviděl. Lednice byla právě zavezená a naplněna k prasknutí. Kýty, hlavy, žebra i celé půlky prasat. Říkal jsem si kolik tak může taková půlka vážit a jestli bych ji unes, kdyby mě pro ni poslali. Nenapadlo mě nic blbějšího než si to zkusit. Nadzvedl jsem ji za kýtu a pak ji zkusil vzít za hák na kterém vysela. To byla osudová chyba. Nevím ani jak, ale ňák se mi mezi hák a maso dostali dva prsty a já nemohl tam ani tam. Myslel jsem, že to pomine a já nějak vyklouznu. Nešlo to ! Byl jsem v pasti,

 

Začínala mě být větší a větší zima. Čím víc jsem, prsty vrklal tím to s nimi bylo horší a měnily barvu až jsem měl pocit že mi upadnou. Jsem v hajzlu, opakoval jsem si v stále kratších a kratších intervalech. Chvilku jsem myslel, že někdo přijde pro maso, ale nic. Měli asi dobře doplněno. Proklínal jsem všechny hlavně mistrovou a litoval jsem, že jsem sem kdy v kročil. Přituhovalo  a já byl promrzlý na kost. Pokoušel jsem i modlit. Nic nepomáhalo a tak jsem propadal myšlence, že tady bídně umrznu. Měl to být hořký konec aniž jsem si uvědomil, že v lednici je nejvíce 3 až 5 stupňů nad nulou.  Nakrátko jsem uvažoval, že použiji k amputaci prstů sekeru nebo nůž, které leželi na řeznickém špalku na který jsem pohodlně dosáhnul, ale na to jsem byl příliš velký posera. Zamítl jsem, ale tuto myšlenku s odůvodněním, že by nástroje mohli být tupé, nebo že bych ze zákroku mohl dostat otravu krve.

Byl jsem v lednici asi dvě hodiny a s pláčem jsem se tiše loučil se svým mladým životem. Upadal jsem snad do mdlob, když se otevřely dveře a v nich stál velký hromotluk. Podíval se na mě a já mu z posledních sil ukázal na mé prsty. On místo aby mi pomohl z mého vězení vyběhl z lednice. Nestačil jsem ani protestovat a jenom jsem slyšel  , „Poďte sem ! Rychle!“ V minutě bylo u dveří lednice celé osazenstvo prodejny. Všichni se smáli až se za břicha popadali. Nevěřil jsem vlastním očím a uším. Myslel jsem si že tu snad zůstanu nadosmrti a ta ostuda…

Vše náhle přerušil Šnek :“No, pomozte a fofr po sví práci !“, zavelel a já byl zachráněn.

Byl jsem otřesen a můj zachránce mě z lítosti raději poslal domů.

„Tak jak bylo první den v řeznictví ? Jak se ti tam líbilo ?“ optal se matka skoro ve dveřích. Já ji neodpověděl a koukal jsem na ní, jako bych se nevrátil ze řeznictví, ale z vogonský planety X. Matka se zapitvořila a hned si odpověděla :“To víš začátky jsou všude těžký Karlouši.“

 

Den poté

 

Víčka mi těžknou, chce se mi spát. Usínám a je mi najednou teplo. Příjemné teplo zalévá moje zkřehlé tělo. Tak to už je konec, stejný pocit měli všichni polárníci co zahynuli na severní či jižní točně. Je to slastný konec. Člověk je klidný nic už ho nebolí a teplo prostupuje…až se mění ve vedro. Ze stropu lednice na mě kape voda, jsem mokrý. Najednou se lednice mění v tropickou džungli. Mrtvá zvířata ožívají. Ruku mám sice volnou, ale potřebuji ji na odhánění všech těch hrozných zvířat.

„ Né, né, já nechci…běžte pryč…kšá, kšá….“

Najednou se objevuje v lednici má matka. Sahá mi na čelo….

„Ten kluk jenom hoří. Musíme zavolat doktora !“

Najednou ležím v posteli a nade mnou stojí  oba rodiče a muž bílém plášti, asi řezník, ale není to vedoucí Šnek. Z jeho pláště je cítit doktořina, copak  mi přece jenom uřízli ty prsty ?

„Já, já…“

„Nic neříkej mladý muži. Potřebuješ klid !“

Matka na mě kouká ustrašeně a v rukou má kapesník a otec ji drží za ramena.

„Vždyť i bez prstů se dá žít. To bude dobrý mami…“, víčka mi těžknou jsem nějak unavený.

„Neusínej mladíku musíš si vzít tyhle pilulky, rozumíš…?“přikazuje mi muž a já ho poslouchám i když nevím proč  mi je dává vždyť mi kromě dvou uříznutých prstů nic neschází. Teď se mi, ale opravdu chce spát. Skoro usínám a v dáli slyším uplakaný hlas matky: “ Co s ním bude pane doktore ?“ Tak ten chlapík je  tedy doktor. Kvůli komu tu, ale je snad není nikdo z rodiny nemocný ? Ještě matně slyším jeho hlas :“Když  zaberou prášky bude za pár dní jako rybička.“ Tak přeci někdo z rodiny je nemocen, asi otec. Chudák asi se někde nachladil….Chce se mi strašně spát…..

Najednou se objevuji v řeznictví, jdu rovnou do kanceláře vedoucího Šneka. Kouká na mě nechápavě, ale já mu sděluji, že jedu na Jižní točnu a proto se nemohu dostavit do práce. On je však velmi chápavý a v ničem mi nebrání. Odcházím a on i celý personál mi mává….

“To víte ty dvě hodiny v lednici ho tak otužili, že byl vybrán představiteli KSČ k cestě dobití Jižní točny.“ vedoucí Šnek poučil personál, ale hned dodal: “ A teď fofr po sví práci !“

 

 Najednou jsem se ocitl v jihoamerickém deštném pralese. Já, ale cestuju na Jižní točnu. Musím to dokázat, jenom ti moskyti. Kšá, kšá…proboha snad jsem neonemocněl malárií. Maminka sedí u mé postele a podává mi nějaký lék a dává mi nějaký lék.

„To bude dobré maminko, neboj se, to bude dobré !“ ubezpečoval jsem a už jsem byl zase na cestě. Nevím kolik verst jsem ušel, byl jsem strašně unavený a potřeboval jsem si odpočinou. Tak jen chviličku. Usínám a najednou spím. Jak dlouho jsem spal, problesklo mi hlavou, když mě probudilo sluníčko. Co to ? Kde to jsem ? Vždyť jsem doma. U postele sedí matka a najednou odebíhá a křičí :“Tatínku už se probral, už se probral….“

„Kde to sem ?“, ptám se hloupě.

„Doma, doma chlapče..“odpověděla za mě matka, která nade mnou najednou stojí i s otcem. Má vlhké oči, ale zachvěli se usmívá, už je veselá.

Nic nechápu byl jsem přeci v Jižní Americe.

„Já jsem se vrátil ?“

„Ano chlapče, vrátil a bylo už na čase…“

Po pár dnech jsem si vzpomněl, že jsem v žádné Jižní Americe nebyl. Měl jsem zápal plic a trvalo přes čtrnáct dní než jsem se z té první „návštěvy v práci“ vzpamatoval. Jenom jsem doufal, že druhé „návštěvy“ se vzpamatuji za  sedm dní. Byl jsem přece jenom zocelen těma dvěma hodinama co jsem prožil „v ledové zemi“ mezi spoustou sviní.

 

 

I Šnek může být velmi rychlý a velmi „schopný“

 

Blížil se návrat do „mého“ řeznictví a já se na něj těšil jako děvčátko k „prvnímu přímání“. Už před tím jsem slíbil, že vám popíšu tento podivný svět a figurky v něm. Spíše se o to pokusím. Na tuto práci byl největším odborníkem mistr Neruda. Posuďte jeho Povídky Malostranské. Mistr byl však již dávno na Olšanech a tak tento přetěžký úkol zbyl na mě.

Přimhuřte prosím né jedno, ale obě oči. Jak budete číst to opravdu nevím, ale začínáme.

Nebudu připomínat svoje „antré“ v lednici a hned přejdu k popisu toho „nejvyššího“.

V říši zvířat vládl lev a tady to byl šnek, né šnek z velkým Š, ale šneček, který si osobě myslel, že je lev. Ze světa zvířat ho bylo však těžké k něčemu přirovnat, protože bych nerad urazil nějaké zvíře.

Pozorný čtenář zná  z předchozích řádků jeho podobu. Dobře udržovaný zbohatlík, kterému na obličeji přibývají vrásky rychle, ale ne tak rychle, aby mu je slunce na dovolených u moře nepomohlo maskovat. Podivný byl hlavně jeho neklid. Neklid novodobých Harpagonů. U dětí se tomu říká no tak ošklivě „hyperaktivní“. Byl podezíravý, samolibý, stále v pohybu, ale někdy i velkorysý. V jeho „týmu“ nebylo těžké pracovat, přivykli jste si na jeho rytmus a on přece také nemohl být všude. Když jste se naučili mu „vyhýbat“ pracovalo se tu docela dobře.

Jak už jsem řekl byl to tady dobře organizovaný mechanismus. Každý věděl co má dělat a on byl nade vším. Nic vlastně nedělal, ale na všechno dozíral.

 

Začalo to ráno kolem šesté. Z jatek přijížděli obrovití řezníci a vozili maso. Hodně masa. Jeho kontrola byla prováděna bez váhy ! Ano bez váhy, tak nás to přece ve škole přece neučili. Na moje nemožné dotazy proč dělají to a nedělají ono mi bylo řečeno : „Co ses naučil ve škole na to zapomeň. Tady platí co řeknu já a to je zákon ! Rozumíš ?“ řekl Šnek, který si mě vzal na čas k ruce, abych než se otrkám neskončil podruhé v lednici. Bylo to rozumné a já se stal „čarodějovým učněm“. Byl jsem rád a svého mistra jsem ctil.

„Ano, soudruhu vedoucí, ano.“

„Říkej mi pane vedoucí, jasný. Tady jsem pán !“, dodal v klidu a oči se mu zaleskli při vyslovení slova pán.

„Ano, pane vedoucí, rozumím.“

„Měj oči na šťopkách a dost se toho naučíš..“

Tlustí závozníci v kostkovaných sakách nosili půlky prasat, jako by to byli sáčky z moukou.

„Játra, ledvinky a bůček je v množství co jsem objednal !“

„Jasně Jindřichu. Se ví !“, odpověděl vedoucímu jeden z hromotluků, který měl auto zřejmě pod palcem a vždy jak jsem později zpozoroval vyjednával.

Na ty slova mu dal vedoucí do kapsy dvoje  tvrdý Sparty / pozn.oblíbené cigarety /.

Když bylo maso na hácích v lednici přešli vedoucí a Břéťa, tak závozníkovi říkal vedoucí, do kanceláře. Já šel za nima jako vocásek.

„To je novej mladej ?“

„ Jo teprve začíná Břéťo. Znáš to !“

Oba se tomu začali smát. Vedoucí ze skříně vzal láhev gruzínského koňaku a nalil  do dvou skleniček od hořčice.

„Tak ať nám to šlape Jindřichu,“vypili sklenice na jeden hlt, „Objednávku máš napsanou v pořádku ?“

„Že váháš !“

Závozník Břéťa otevřel umaštěné desky ve kterých se modrala dvacetikoruna.

„Dík zase ve středu ! Čau chlapy !“ usmál se a odkráčel do auta.

„Dobré odběratelsko dodavatelské vztahy to je základ. Jasný !“

„Ano.“ řekl jsem i když jsem nerozuměl proč mu vedoucí dává cigarety a peníze.

Později mi to vysvětlil bourač masa pan Pavlíček.

„Neváží se proto, že Břéťa je podmázlej !“

„Podmázlej ?“

„Jó, podplacenej dvoje Sparty a dvacka. Jasný. Denně udělá nejméně deset až dvanáct štací. Tak to je 2 40 Kč krát dvacet dní to znamená 4800 Kč plus ty cigárá, který vymění za prachy

nebo se šábne z vrátným na jatkách a dá je bouračům u linky. On dá víc masa. my víc vyděláme a Šnek si koupí novou boudičku kapišto ?“

Jen pomalu jsem si uvědomoval co se tady děje.

„No není to špatný né ! Ty si tady po vyučení vyděláš sotva 1300 Kč. Dobrý né ?“

„A kdo to platí, kdo ty přebytky a zboží na černo zaplatí ?“

„No přece stát to je naše dojná kráva, vole !“

„A co když se na to na jatkách přijde ?“

„Hovno, tam kradou všici a jsou taky podmazaný. Něco za něco ! Takový výměnný obchod.“

Když mi tyto nové a nové skutečnosti byli vysvětlovány byl jsem jako Alenka v říši divů a chvilku mi trvalo než jsem si všechno urovnal.“

Tak se to dělo i s uzeninou, lahůdkami,sýry, jen z koloniálním zbožím to trochu vázlo. Prodávali jsem taky hořčice, okurky, křen a jiné sklo a tam se krást mohlo jen těžko.

Byl jsem tedy pozorný a učil jsem se !

  

                                   Zpět