®K3

Sponzorem a partnerským serverem těchto stránek je inzertní server www.inzertka.cz

Potíže s poštovní doručovatelkou

 

Každý čas od času dostává dopisy, balíčky a nebo pohlednice. Na tom by nebylo nic zvláštního a to, že máte nějaký ten výstup s vaší doručovatelkou také ne. Kdo občas nedostal sousedův dopis, nebo mu nebyl doručen očekávaný balíček včas ? Ale o tom až příště a v nějaké ženské rubrice.

Náš příběh začal nudně a nenápadně. Nešlo o dopis, balíček  či  pohlednici. Šlo o  poštovní doručovatelku. Takže fakta nejde o dopis, balíček ani jinou poštovní zásilku, ale o poštovní doručovatelku. Ano jde to dohromady. Zavřete oči a představte si tu svoji. Vsadím se , že je usměvavá, opálená sluníčkem jak je stále venku, přiléhavá modrá uniforma a nejkrásnější je v létě, když chodí v průsvitné bílé košili a mezi prsy má popruh své pošťácké brašny. Řekněte si ano, to je přesně ona. Když se zamyslím přece jenom má jednu vadu na kráse.

“Svalnatá lýtka“, každá je má. Víte co nachodí kdysi štíhlé nožky těchto poštovních žen? Ale jinak závidím všem mužům co je mají za ženy.

 

Kde jsou však ty potíže? Brzy přijdou, ale nepředbíhejme. Příběh tedy může začít.Hlavní role : správně poštovní doručovatelka, já a mí tři kamarádi.

Klapka.

“Kam vyrazíme ptáci,“pronesl Petr trochu znuděně.

„Vo něčem bych věděl,“spustil Zdenek zvaný Déža , jakoby čekal až ho pustíme ke slovu.

“Co? „optal jsem se netrpělivě.

Pepa mlčel a čekal co se z Déži  vyleze.

“Vím vo jedný  perfektní  vesnický hospůdce. Utopenci , slanečci, kulečník, pivo za 2,50 a každý pátek tancovačka. A já tam mám dneska „spicha“ s holkou se kterou už 14 dní pařím!“  „Nekecej 14 dní , to teda dobře tajíš ty vole,“řekl jsem s nedůvěrou.

“Známe sví lidi ,“opět spustil Déža a napil se piva.

Petr s Pepou se hlasitě zasmáli, protože věděli o mých mysliveckých  zkušenostech.

„Tak povídej , co ?“pokračoval jsem.

“Zbalil jsem ji když jsme rozváželi po Pilinkově mlíko. Hned jsem si s ní dal sraz v místí hospodě vo který jsem mluvil a hned po první schůzce byl kocour v troubě,“ a tak jsme se dozvěděli, kde je ona skvělá hospoda.

 „Dobrý, tys byl vždycky kanec,“řekl za nás všechny s úsměvem Pepa.

Bylo rozhodnuto večer se jede do Pilinkova do hospody „U Sťatýho“. Sraz v šest na autobusovém nádraží ve městě.Do srkli jsme svá piva a hajdy domů umýt si uši a vyměnit trenýrky co kdyby.

Ještě nebylo ani šest a   všichni jsme stáli na zastávce nabuzení a zvědaví.

„Tak jaká je a co dělá“?, přerušil jsem ticho.

“Jmenuje se Blanka , ale všichni jí říkají Šmloulina, dělá poštovní doručovatelku a v Pilinkově bydlí v domku  se svojí starou hluchou pratetou,“to znělo slibně.

Naše spoje autobusové byly vždy spolehlivé a my dorazili do jámy lvové včas.

Po chvíli chůze jsme dorazily k  hospodě , která jakoby vypadla z „Našich furiantů“, ale o třicet let socialismu zchátralejší. Dovnitř jsme vešli , kromě Déži s mírnou nedůvěrou. Co naplat už jsme byli tady.

Otevřením dveří se na nás vyvalil  obrovský  oblak dýmu. Statečně jsme ho prorazili. Volný větší stůl už nebyl žádný a tak jsem se optal  dvou chlapíků, kteří nevypadali že by ještě někoho čekali , můžeme- li si přisednout.

“JO!“ ,byla odpověď toho drsnějšího. Stůl byl sice na konci sálu s výčepem, ale měli jsme dobrý přehled kdo do sálu vešel.

“Pivo?“, zeptal se jen tak ze zvyku číšník s mastnými vlasy a v mžiku jsme měli na stole čtyři „zrzky“.

Popíjeli jsme pivo a zevlovali na příchozí. Mezi  druhým a třetím pivem si Déža oskočil na záchod a že jde vyhlížet svoji vyvolenou. Do sálu vešlo opět několik dívek  a tu ti dva co s námi seděli se dali do rozhovoru, „Vidíš támhletu, tu jsem píchal,“a dal si velký lok piva.

“Nekecej vole já taky, ale je to pěkná rajda,“řekl mírně překvapeně ten druhý drsnější a vypil  zbytek piva,“dem, balíme to,“dodal a oba se zvedli.

 Prohlídli jsme si onu dívčinu a nebyl to špatný kousek. Naši přísedící došli až k oné dívce prohodili s ní několik slov a vyšli ze sálu ven. V té chvíli vešel do sálu Déža a hned k oné krásce.

“Podívejte „balič“,“pronesl Pepa , aby řeč nestála. Trochu udiveně jsme pozorovali, jak si jí vede ke stolu.

„Tak tohle je Šmoulina, kluci“, řekl  a začal nás představovat. „Pepa, Karel, Petr ,“ nám už to bylo celkem jasné. Šmoulina byla takovou , no jak bych řekl takovou dívkou „putovní“.

Pak pozvala ke stolu Šmoulina ještě dvě své kamarádky a my jen čekali, kdy místní kapela „The Satan Boys“ spustí tu svou.

Netrvalo dlouho a „Satani“ to rozbalili. Bylo to něco mezi „Brutal- metalem „ a mlátičkou místních jezeďáků.  

Janka a Hanka tak se jmenovali dívenky patřící do kruhu „intelektuálních“ přítelkyň  naší Šmouliny. Moc toho nenamluvili, ale já mlel páté přes deváté a pak , že pivo dělá jenom hezká těla

Obě pošilhávali  po Pepovi, ten však byl v ráži a klopil do sebe jedno za druhým.

“Já už musím domů,“povzdechla si  kolem půlnoci Janka. Nebylo divu Pepa byl už takřka nepoužitelný. To jakoby přehlížela Hanka a čekala na svoji šanci. Zhodnotila špatně situaci a Pepa byl za půl hodiny „na plech“.

„Pal vod suď hajzle“, znělo s reproduktorů  poněkolikáté.

 „Kurva, vole dones pivo a panáky,“dožadoval se Pepa u číšníka. Ten ho však ignoroval a sklízel dál prázdné sklenice ze stolu.

“Vole bude to, nebo co ,“opakoval Josef a spadl pod stůl.

“Budeme ho Péťo muset vynýst na vzduch,“ zhodnotil jsem situaci. Před hospodou ze sebe vyvrátil co mohl a potácel se mezi chůzí a spánkem. V tu chvíli se na  nás přišla podívat Hanka.

„Co mu je?“zeptala se trochu hloupě.

„Coby je úplně vyřízenej , K.O,“stvrdil jsem co už sama viděla. Rozpačitě se podívala na hodinky a  řekla „Já už musím domů,“.

 „No jo tak čau,“řekli jsme a ona zmizela ve tmě.

 Hudba přestala hrát a my se vrátili ke stolu.

“Co teď ? ptám se.

“Půjdeme ke Šmoulině. Máš doma něco k chlastu?,vyzvídá Déža.

„Něco by se tam našlo, ale já myslela že…“žadonila Šmoulina.

„Neboj ,to stihnem  do mlíkárny jdu až za dvě hodiny,“uklidnil  ji Déža.

Venku byla tma jako v pytli , ale my se ničeho neobávali ,vedla nás jediná s dívenek, která s námi vydržela celý ten  večer na který dlouho nezapomenu a myslím že ani Petr s Déžou.

 

Byla to k Déžovi  od Šmouliny opravdu láska? V té chvíli jsem si myslel , že snad ano. Netrvalo to dlouho a  stojíme u plotu spíše čemu se kdysi říkalo plot.

„Teď potichu ať nevzbudíme tetu,“ šeptala poštovní doručovatelka.

 „No sláva. Ten dobytek je těžkej jako prase,“řekl Petr a podíval se na Pepu, kterého jsem mimochodem podpíral také, nebyl schopen bez pomoci chůze po vlastních.

Přes tmavou chodbu, která byla cítit zkvašeným  ovocem jsme přešli bez úrazu. Otevřeli se dveře a nás skoro oslepilo světlo jejího pokoje.

Byl velký a spíše to byli dva pokoje mezi kterými místo dveří vysely korálky.“Bežte uložit Pepu do postele,“ukázala na bezvládného Pepu.

 „Jo tam za  ty korále, dojdu do sklepa pro vínko,“řekla tichým hlasem a usmála se nás takřka svádivě.

 „ Dobrá volové, co ?“řekl lišácky  Déža rozvalený na starém gauči.

 „Už  si ji přefikl ?“ptáme se mlsně.

„Né, ale hodina H se blíží,“ podíval se na hodinky a dodal“ za hodinu a půl musím na první autobus do mlíkárny, vy si dáte po sklence a pak rychle vedle chrápat jasný ?“

“Jo, jasný!“usmáli jsme se na sebe.

 V mžiku tu byla paní domu s červeným rybízovým vínem a my jen zírali, měla rozpuštěné svoje rusé vlasy a v koupelně se  dolíčila. Byla to docela kočka.

 

V zelených kočičích očích „něco bylo“. Nalila každému sklenici a my si ji prohlíželi jakoby byla „jedinou ženskou  na světě“. Čím víc sklenic jsme vypili , tím víc jsme tomu věřili. Když jsem myslel, že to nikdy neskončí a já plul po obloze plné keříků rybízu tu k nám přistoupila Šmoulina  a mne a Petra víc než přátelsky zároveň pohladila po tváři a šeptla,:“Tak  kocouři spát „a my se jako zhypnotizovaní zvedli a odešli do druhé místnosti, kde odfukoval opilec Pepa.

 

Nevím jak Petr, ale mě se spát nechtělo. Netrvalo dlouho  a nastala hodina H, alespoň pro „Déžu“. Nevím co tam prováděli, ale bylo to hekání jako když někdo „dodělává“.

“Spíš?“ptám  se potichoučku Petra , ten nic neodpovídal a já v tom byl sám.Hekání naštěstí brzy skončilo. I když jsem nepil mléko říkal jsem si zlatá mlékárna. Pochvíli zaklaply dveře

a já si oddychl. Močový měchýř si žádal o vypuštění. Ještě minutku a jdu na to, pomyslel jsem si s představou , že močím. Proklouzl jsem mezi korálky jako myška a hned ke dveřím. Proběhl jsem chodbou a  byl na jejich  zahradě bylo to opravdu fajn svobodně si zamočit. Takřka svítalo a já v dáli zaslechl  autobus.Déža, pomyslel jsem si s úsměvem. Tak teď už konečně spát.

Při návratu mě čekalo malé překvapení.“Kampak holoubku,“cosi mě chytlo za ruku. Mnou proběhl příjemný elektrický proud.

“Pojď mi zahřát pelíšek,“vlepila mi francouzáka a přitiskla se ke mně svýma trojkama. Byl jsem ztracen. Můžu podotknou , že jejich lůžko bylo ještě teplé, to víte „kamarád taky rád.“. Vyždímala mě jako citron a já se na svoje ošuňtělé kanape opravdu těšil. Zakopl jsem o spícího Petra. Ten se sice vzbudil vynadal mi do volů , ale mě to bylo jaksi jedno. Usínal jsem blaženě a měl jsem pocit , že se mi můj sexuální zážitek začíná zdát.

Nebylo tomu tak, ráno jsem se dozvěděl, že to hekání patřilo Petrovi, přiznal se „Přeřízla mě.“ To už jsme, ale stáli na zastávce autobusu.

„Tak to jsme byli tři,“podíval jsem se na Petra a ten řekl jen“Hmm“.

„Co  je ?“řekl Pepa , který ještě úplně nevystřízlivěl.

„Ale nic,“řekli jsme oba a všichni  nastoupili do autobusu.

A co závěr ? Vám to opravdu nestačí. Ano konec to opravdu nebyl. Pár dní se skutečně nic nedělo, ale jednoho rána to nenápadně přišlo. Něco mě začalo pálit při močení. Nu dobrá jak to přišlo tak to i odejde. Neodešlo! Bylo to horší a horší, a když už jsem se takřka nemohl „vychcat“ usoudil jsem , že kde příroda nic nezmohla musím za lékařem. Bylo mi trapně, ale když starý praktik  lékař Vodička poslal svoji sestru pro kávu, a já jsem spustil .

 „Stáhni si kalhoty,“začal doktor a zapálil si Starku ve višňovce,“Takže říkáš, že to pekelně pálí , tak to je jenom pořádná „kapela“, zasmál se,“ pošlu tě ke kožnímu.“ Já seděl jako opařený a nevěřil svým uším.

“Nesu to kafe doktore,“řekla vracející se sestra a zasmála se když jsem si natahoval kalhoty.

“S tímto předpisem se tam dostavíš co nejdříve, není to žádná prdel ,“zasmál se doktor a ukázal mi dveře.

Na kožním oddělení byli jaksi na takové prasáky zvyklí . Socialistické zdravotnictví myslelo na všechno. Vyslechli mě důkladně a soudružka lékařka si vše zapisovala a jenom občas podotýkala:“Podle paragrafu….musíte uvést vše co se stalo, s kým, jména , adresy. Nebylo těžké ze mě něco dostat a já žvanil více než Fučík, který zradil své soudruhy.

Apropo Petr ani Déža tomu neunikli, to jsme si však vyříkali až po čase, protože karanténa zněla dosti jasně. Pohlavní styk , až po vyléčení jinak vám hrozil trest podle paragrafu…,tak varovala soudružka doktor.

Ano chybami se člověk učí, jen mě mrzí, že jsem zanevřel na ženy které vykonávají povolání poštovní doručovatelky.

 

Zpět