®K3

 

  „Maso se žralo, žere a  bude žrát !“

 

Doufám, že mě nepodezíráte z vulgarity, to není s mojí hlavy to řekl bourač Pepa Pavlíček.

Bourač to znamená člověk, který v řeznictví porcuje maso. Takový chirurg v řeznictví i když to jsem  trochu přehnal. Mají však i něco společného. Ostré „nástroje“ a čistý plášť.

Rozdílů je však více a ten nejhlavnější je, že „bourač“ v éře socialismu bral více než chirurg.

 

Josef Pavlíček nebyl malým Pavlíčkem, ale byl to kus chlapa.195 centimetrů 130 kilogramů.

Pan Josef, kterému jsem mohl po třech dnech říkat Pepa byl dobromyslný hromotluk, který by neublížil ani mouše. No mouše jistě né, protože tu by dříve odprsknul. Když mluvil, a to nebylo často tak prskal. Jinak šikovný, rychlý a ukázněný dříč.

 

Když Maxim Gorkij ( vl. jménem Alexej Maximovič Peškov) mluvil něco o „univerzitách života“

( rusky to zní lépe, ale já si nevzpomenu jak to bylo), tak to měl na mysli asi naše řeznictví. Čím déle jsem zde pobýval tak se mi tento podivný svět více a více líbil. Třicet případů majora Zemana to bylo taky napětí, ale co to bylo proti  šesti hodinám v řeznictví. Desítky a desítky příběhů  se zde odehrávali nepřetržitě den za dnem. Kdybych měl trpělivost tak bych o tom napsal velkou knihu. Co knihu, dvě knihy!

 „Maso se žralo, žere a  bude žrát !“, pravil Pepa, když jsem s ním vedl debatu, je-li rozhodnutí mých rodičů ohledně mého budoucího zaměstnání správné.

 

„Budeš se mít, jako prase v žitě. Staneš se jednou vedoucím, protože jak na tebe koukám svýma  prackami se neuživíš.“

To nebyla narážka na mou slaboučkou postavu, ale holé a pravdivé konstatování.

„Hele přestaň kecat a zeptej se vedoucího, kde má seznam pro „naše kunšafty“, abysme  jim připravili flákotu.“

„Jo, už jdu Pepo !“ řekl jsem světácky o odešel jsem směr Šnekův kancl.

 

„Soudruhu vedoucí, přišel jsem si pro ranní seznam.“

„Sakra, řikal jsem ti, že mi nemáš říkat soudruhu!“

„Promiňte pane vedoucí.“

„Dobrý, tady je seznam a ztrať se mám ještě práci!“

„Provedu!“

Odešel jsem, ale v minutě jsem byl zpátky a zapomněl jsem i zaklepat.

„Sakra ! Chceš mě přivízt  do hrobu ? Co je zas ?“ Šnek si naléval na zahřátí gruzinský koňak do  hořčičné sklenice. Kroutil hlavou a i když byl vzteklý, tak to byl pes, který štěká, ale nekouše.

„No, co je ?“

„Pane vedoucí, já, no ještě neznám ceny všeho co je na seznamu a tak…“

„Dobrý. budeš jim počítat vše souhrně 20,- korun za kilo. Jasný ! A teď už běž!“, řekl a očima  už kontroloval nalitou sklenici.

 

Jasný mi to teda nebylo, protože za dvacet korun za kilo byla jenom slezina a tu kupovali lidi pro psy.

 

„Tady to je Pepo a vedoucí řikal počítat vše dvacet korun za kilo. Rozumíš tomu ?“

„Jasně. Ty na seznamu to jsou naši nejlepší kunšafti (dnes bychom řekli zákazníci VPI) , nebo alespoň část. Já to připravím, ty to zabalíš, zvážíš a napíšeš cenu a pro koho to je!“

 

Seznam nebyl dlouhý, ale co jméno to titul buď zepředu, nebo zezadu. Když bylo všechno hotové dal jsem balíčky do přepravky a tu vrazil do lednice, do které se již nebojím vkročit.

„Co teď ?“

„No já budu bourat a ty budeš obsluhovat a kasírovat.“

„Jak, no já ještě neznám ceny a…“strachoval jsem se protože za pultem byl děsnej frmol a na ten jsem nebyl jaksi stavěnej.

„Né, ty budeš tady vzádu a budě vydávat „balíčky“ rozumíš a tak to bude každý ráno. Lepší lidi nestojej frontu, ale to poznáš. Voni zazvoněj, otevřeš, zeptáš se na méno a podle seznamu vydáš balíček. Prostě pohoda !  Jó, abych nezapomněl až přijde doktorka Čermáková tak na mě houkni potřebuju s ní mluvit.“

Bylo to něco nového. Tehdy se tomu říkalo podpultový prodej a sovětští milicionáři tomu říkali „černý obchod“. V socialismu jsme si byli všichni rovní, ale některá zvířata byla „rovnější“!.

Byla to opravdu pohoda, je to příjemný pocit „dávat“ někomu něco co většina nedostane. Všichni z dvanácti „balíčků“ mi dali“dyško“ , neboli „tuzér“ a já byl za dvě hodiny bohatší o 52 korun, to byl v roce 1983 pro kluka hotovej „balík“.

 Všichni byli milí a zdvořilí, hlavně ženy. Není nic krásnějšího než vidět lesk v očích paní inženýrky Kučerové, když si odnášela balíček pravé svíčkové a  půl kilogramu drštek.

Nezapomenutelná byla však návštěva doktorky Čermákové. I její jiskra nebyla špatná a zděšení když jsem řekl :“Moment!“

„Něco není pořádku ?“

„Pepo je tady paní doktorka!“

„Všechno je v rychtiku, ale já bych paní doktor potřeboval takovou malou radu,“ přiběhl udýchaný Pepa.

„Tak copak vás trápí?“oddychla si doktorka Čermáková.

„No, já mám, no já,“ klátil rukama obr a nemohl se vymáčknout.

„Jen mluvte, přede mnou nemusíte  mít strach.“

Chápavá doktorka Čermáková byla zvyklá na svém obvodě na ledacos a věděla že je něco za něco. Ona radí a on prodává. Tak to chodilo.

„No já mám nějaký trávicí potíže…tak něco jako…no každé ráno bliju…“

„Blijete, tedy zvracíte a jak to dlouho trvá ? narovnala si brýle a chápavě se podívala na Pepu, ze kterého byl náhle malý Pavlíček, styděl se.

„Asi tři neděle….“

„Tři týdny, říkáte? No to není dobré…,ale měl byste se stavit spíše u mě v ordinaci.“

„Já nevím? Nešlo by  to tady? Já…..“, ten člověk se prostě bál „bílých plášťů“.

To postřehla i doktorka Čermáková a rozhodla se že Pepovi pomůže v našem řeznictví. Prostě něco za něco.“

„Možná to bude stravovacími návyky, nebo co pijete a kolik? , doktorce neušlo, že Pepa trochu „leje“.

A tu sen  Pepa „pochlubil“ : „No moc né!“

Pivo z něj táhlo na sto honů.  No, Pepa byl takový „pivní skaut“.

„Kolik?“, doktorce Čermákové to začínalo být jasné.

„Dvě si dám, jako vyprošťováka. Než začnu bourat tak urazim dvě až tři. Pak je voběd, tak to sou čtyři plzeňský. Po vobědě dovezou maso a to bourám a to urazím další tři kousky. K večeru ještě zaskočím do hospody ke „Kozlovi“ a to urazím takových šest až osm piv. Potom už skoro nic jen dvě pivka u televize a to je všechno.“

Tak jestli jsme dobře počítali tak to je asi „jenom“ 20 piv. Pepa měl na to figuru.

Počítala i paní doktorka a nestačila se divit.

„To jako každý den ?“

„No někdy dáme u „Kozla“ i panáky a to je mi ráno ještě  hůř“.

„Tak panáky! No to bude asi tím,“lapala po dechu,“Budete to muset trochu omezit. Myslím tedy to pití.“

Pepa se zamyslel a s údivem vyprskl na paní Čermákovou udivující odpověď : „Já myslel jesli to není ze žrádla, ale já jim jen čerství maso. Zeleninu bych nevzal do huby, víte co je  v ní dusita, no …manů, nebo jak se tomu nadává.“

Doktorka si utřela brýle a zopakovala svoje doporučení:“ Budete to muset trochu omezit pití!“

„Vomezit, no to asi nepude, víte jak se tady nadřu a pak abych si nemohl dát ani pivko? To né!“

„Jak myslíte, …ale já už budu  muset jít, čekají mě pacienti.“

 

A jak to dopadlo? Dobře. Pepa to neomezil a nějak si na to svoje zvracení zvykl. Říkal, že je to jeho taková ranní očista, pak že může začít znova. Prý by bez toho nemohl být.

A paní doktorka Čermáková, ta je spokojená, staví se v řeznictví dvakrát třikrát do týdne a samozřejmě frontu nestojí.

Zpět