®K3

Kino asi nebude…?!

 

Já nevím najde-li se někdo, kdo má rád sychravý podzim, něco co ještě není zima, takový „fajn“ čas, kdy vstáváte a je tma a když se vracíte domů ze školy je taky skoro tma. Zalézá to za nehty a už už musíte vyčistit svoje zimní boty, protože začíná zima.

Listopad. Zima, jako v Rusku. Sibiř, Siberia, málo vitamínů (obchod s tropickým ovocem mají stále v rukou anglo-američtí imperialisté) a proto čas chřipek. Nikdo jí neunikne, je záludnější než krásná soudružka Švorcová a tak si to prožijeme svorně, sedm dní pocení, acylpyrinu , čaje a kdo ho sežene i s citronem.

Kdybychom kupříkladu leželi s někým…., no to by bylo, ale já a mí spolužáci jsme ve věku, kdy se o nás starají naše maminky.

Období chřipek to jen otázka času, kdy vás tato zlá „přítelkyně“  „sklátí“. Nejdříve odpadnou nejmenší děti, ti se totiž neostýchají, prskají na sebe, olizují se a ti okolo pěti let se pusinkují. V jejich věku je všechno tak snadné. Někdo se ti líbí a tak mu hnedka vlepíš pusu, nikdo se tě neptá  jaký máš „džíny“ a máš-li „papíry“ na motorku a pár kaček na zmrzlinu s griliášem.  A tak někdy nevadí neudržíš-li stolici, tedy tu malou, teta ti ve školce dá náhradní kalhoty a život jde dál. Čím jsi, ale starší tím je to s holkama těžší a těžší.

Vypadá to, že jsem ztratil nit a možná tomu bude tak. Protože to o čem píše byla vlastně stále je srdeční záležitost. Řeknete si chřipku měl každý a to několikrát. Výjimky potvrzují pravidlo, jsou tací co ji opravdu neměli a jsou tací co ji měli pouze jednou  ( např. 20 milionů lidí v období mezi podzimem roku 1918 a jarem 1919 svoji první „španělskou chřipku“ nepřežilo).

Tady, ale o chřipku nejde! Vlastně jde, měla ji tehdy Petra Malásková a nejen ona. Kouzelné poupátko ze sousední třídy, budoucí prodavačka v drobném zboží.

 

Začalo to kýchnutím na které jsem nezapomněl dodnes.

Jako skoro každý všední den musíme do školy, nebo na praxi a tak tomu bylo i v ono osudné úterý 1. 11.1982.

Ráno jako každé druhé. Ranní „výstup“ doma s matkou.

„Kájo máš v aktovce svačinu a co úkoly ? Máš ?“

„Co ???“

„Přeci úkoly!“

„Žádný jsme neměli!“

„Opravdu?“

„Jó!“

„Odpovídej celou větou!“

„Jo neměli.“

„Já se s tebe zblázním Kájo! Učeš se a vezmi si čistý kapesník!“

Nesmím mluvit a musím vše splnit a bude klid.

„No vidíš, jak ti to sluší!“

„Mami!“

„No, co a máš kapesník ?“

„No já nevím? Ale musím už mami jít jinak mi ujede tramvaj !“

„Já ti pro něj skočím miláčku!“

„Karle vydrž to, jenom kapesník a už bude klid,“honí se mi hlavou.

Matka přibíhá s kapesníkem a špulí pusu.

„Co je mami ?“

„Ještě pusu a můžeš jít!“

„Mami!“

„Pápá…“

Teď už jsem skutečně za dveřmi. Přežil jsem tu mateřskou lásku i když si myslím, že by jí matka měla přenést spíše na otce. Ubylo by domácích hádek, no nechme toho….

 

Pak přišla cesta do školy. Znáte povídku Šimka a Grossmanna „Moje jízda tramvají“? Tak tu jsme prožívali každý  všední den dvakrát, ale já a většina mých vrstevníku jsme si na to zvykli. Říkal jsem si, že něco ztratit není někdy tak hrozné. V tramvaji jsme sice ztratili identitu a stali se masou, ale někdy  to bylo příjemné. To jste se mačkal na pěknou druhačku nebo ještě lépe třeťačku. To bylo hej ! Horší to bylo, ale v parných dnech, kdy se na vás mačkala sedmdesátiletá důchodkyně, v lepším případě zapáchající pudrem a naftalínem. To bylo člověku útěchou, že na tom byli a jsou lidé ještě hůř.  Například vojáci vracející se z války bez ruky nebo nohy. Nebo ti chudáci co museli chodit na schůze Komunistické strany Československa, ale oni tam přece vstoupili dobrovolně, nebo né?

Po dvaceti osmi minutách jsme byli před školou. Byla to fajn jízda, protože jsem seděl skoro celou jízdu. Tři stanice před konečnou jsme musel podstoupit místo důchodci, který se o místo hlásil holí. Dřevěná hůl a celkem zachovalý důchodcův stav mě přesvědčil, že by nebylo dobré se s ním dostat do sporu. Spolužák Kůžička dopadl hůře musel „uvolnit“ své místo po pěti minutách jízdy.

 

„Tak jdem na to Karle !“

„Kůžičko jdeme! Doufám, že se těšíš ?“

„Na co vole ?“

„No to teprve uvidí?“, mystifikace číslo jedna.

„Co uvidím?“

„No to ti nemůžu říct, ale neboj se brzy to uvidíš!“ Pozor mlžení pokračuje.

 

Cestou do šatny  procházíme jakoby „zadrátovaným“ prostorem. Je rozdělený na mnoho „kojí“. Suterénem, který mi připadá spíše jako „cirkus“.

Spousta vůní, pachů a zvuků. Odehrává se tu všechno, masa „puberťáků“ přechází do „mlýnku“- do tříd, kde se promísí jejich osudy. Je to magické místo školy. Vedou se zde poslední rozhovory, dělají se zde poslední rozhodnutí než začne zvonit!

 

„Cesty byla dobrá, co ?“

„Pro tebe jo, ale já musel zase stát!“

„No, přece by si nenechal tu stařenku stát !“

„Ach jo proč ta bába vlastně ještě nespala?“

„To nevíš, že starý lidi nemůžou spát, vole?“

„To snad né, když už nemusej do školy a do práce, tak nemůžou chrápat. Tak to je teda pěknej vopruz.“

„Neboj nás to čeká, až za pěkně dlouho!“

„Dneska si měl štígro Karle!“

„To bude celej den, cejtim to v kostech Kůžičko!“

„To určitě, pche!“

A zrovna, když jsme vycházeli z naší šatny tak se to stalo.

„Psšík, hepšík, pšík…..“

Poprskala mě dokonale a ke všemu nemám na brýlích stěrače.

 

„Tady to máš vole! Klika celej den? Ha, ha !“

Když jsem si  očistil brýle náhle jsem prozřel. Přede mnou  stála krásna blonďatá víla  s krásným pihatým a trochu červeným pršáčkem.Najednou jsem věděl, že to je další štěstí.

„Rýba….smrk, smrk…“

„Cože?“

„Rýba přece! Promiň!“

„Jo, jasně rýma. Rozumím,“ náhle tu byla myšlenka,“Nepotřebuješ kapesník? Mám čistej!“

„Jé ti seš hodnej.“

 

„Karle deme, zvonilo!“ vyrušil mě ze snu Kůžička.

„Běž napřed, já tě dojdu…“zadíval jsem se na svoji vílu a ona na mě.

„Jsi galantní, to kluci od nás ty by mi vynadali, seš hodnej děkuju!“

„Jó, rádo se stalo.“

„Ty se jmenuješ Karel, co ?“

„Jó…“

„Já jsem Petra, druhá „C“ drobné zboží.“

„No fajn, to je skvělí!“

Stává se vám také, že když potkáte krásné slečny napadají vás opravdu duchaplné věty? Šatny se vyprázdnili, opravdu již „dávno“ zvonilo.

„Kájo já budu muset jít a kapesník ti zítra vrátím.“

„Jo fajn, to je skvělý.“

„Tak zítra tady!?“

„Jasně Petro, já tady budu!“

„Já taky.“

Je jí hlas se vzdaloval a já byl v šatnách najednou sám.

 

Pak mě potkalo další štěstí, když jsem přišel pozdě na hodinu soudružka učitelka zkoušela a byla u „B“a moje historka o tom, že jsem snědl párek nevalné chuti a udělalo se mi zle také zabrala. Bylo to poprvé, ale tato historka mě od mnohého zlé pomůže vícekrát.

 

Na druhý den jsem se těšil a vyhlížel „svoji vílu“. Už zase zvonilo a ona nikde.

Najednou se ke mně přiblížila, ale né víla spíše ženská podoba Andy Warhola.

Začalo to špatně, dostal jsem však zpět svůj kapesník a malé psaníčko od Petry. Chřipka jí porazila a vše za ní obstarala její kámoška Andrea.

Když jsem si přečetl psaníčko má radost neznala mezí.

Mám koupit lístky do kina a to na 12. listopadu, za týden půjde Petra do školy a pak bude rande.

Vše jsem zařídil, jak mi napsala má „velitelka“. Nic už nemohlo stát v cestě naší lásce. Pak přišel den „D“ , i když byl sychravý a nevlídný den, mě se zdálo jakoby byl máj. Všechno vycházelo podle plánu.  Petra přišla a já byl nejšťastnější „muž“ na světě.

Vedli jsem se do kina setmělým městem a netušili „zradu“.

 

Nevěřil jsem, ale vlastním očím. Kino nehraje. Zemřel totiž Leonid Brežněv a je týdenní státní smutek, protože odešel největší z největších.

To snad není možné, taková smůla, co jsem komu udělal? „Bože.“ To nemohl vydržet o pár dnů déle?

 

Nic jiného nám nezbylo než jít domů. Ulice byli takřka prázdné a všude bylo přítmí, nebo černá výzdoba. Město vypadalo opravdu zlověstně. Strach nás zahnal domů. Jen letmý polibek a ujištění, že za týden se zde setkáme znovu mě uklidnil.

 

Smrtí Brežněva se však na celý socialistický blok snesla „smůla“. Já to pocítil první. Nejdříve před kinem . Za tři dny mě také „sklátí“ chřipka. A týden tedy Petru ani nevidím. Pak jsem měl týden praxi a tak jsem se „svou vílou“ viděl za více než 14 dní.

Bylo to však smutné shledání. Do kina prý už nepůjdeme! Zastoupil mě třeťák Jiří Pastyřík, vzal ji do kina a pak znáte to….

 

Nenáviděl jsem Pastyříka a hlavně Leonida Brežněva….to on byl strůjcem „všeho zla“…..

 

Dlouho a dlouho jsem si předčítal Rudé právo s nekrologem tohoto sovětského hlavouna….úryvky si pamatuji do dneška.

Prosím, kochejte se :

10.  listopadu 1982 v 8.00  hodin moskevského času náhle zemřel  generální tajemník ÚV KSSS, předseda  prezídia Nejvyššího  sovětu SSSR L. I. Brežněv.

Zpráva o úmrtí  L. I. Brežněva se hluboce dotkla československého lidu a byla  přijata se smutkem v celé naší zemi.

Skončila životní  pouť věrného a oddaného přítele naší vlasti. Nesmrtelné  zůstává jeho dílo. Nesmrtelné zůstává přátelství, spojenectví  mezi ČSSR a SSSR,  mezi bratrskými stranami a lidem obou zemí,  k jejichž upevnění, rozvoji a  rozmachu tak významně přispěl  právě soudruh Brežněv.

Měl nás rád.  A my jsme měli rádi jeho.

Veliký syn sovětského lidu,  veliký přítel Československa. Byl prostý,  skromný, moudrý.  Syn dělníka a sám dělník, ale i technik, inženýr, stranický  pracovník a voják nakonec stanul v čele Leninovy strany. A  neochvějně pokračoval  v leninské politice Komunistické strany  Sovětského svazu a Sovětského státu,  vždy věrný ideálům  Marxe, Engelse a Lenina, vždy těsně spjat s lidem, vášnivý  obhájce věci svobody národů, pokroku, demokracie a trvalého  míru. Tak jak jej  zná celý pokrokový svět, tak jej známe  i my, českoslovenští komunisté, a občané  naší republiky.

Zpět