®K3

 

 

Není Jana, jako Jana

 

Když chodíte do školy a jste v pubertě prožíváte vlastně jedny z nejšťastnější let svého života. Možná si to v té době neuvědomujete, ale je to tak. Jste mladí, krásní, drzí a všechno vám vychází a když ne tak na svoje prohry rychle zapomínáte. Je to fajn doba, kdy máte ještě spoustu přátel, vlasů a volného času. Jediná věc co vás štve jsou uhry.

 

Někdy vás, ale štve  i zkoušení ve škole. Jste dutí, máte vymeteno, na nic si nemůžete vzpomenout a tak dlouho jste nebyli „tažený“, že je velmi pravděpodobné, že už „konečně budete.“

Jdete k tabuli jako telátko na porážku, jen už to mít za sebou. Ano, mít to za sebou to je ono. Jak to, ale mít za sebou bez „ztráty desítky“, „koule“, „sardele“ či pětky.  A teď babo raď !

Jako prvňáci, zelenáči, začátečníci se „učíte“, ale je to nuda a otrava. Takhle se hotit za známkama. Stále špekulujete, jak to celý vošulit.

Ti trochu „chytřejší“ na to přijdou poměrně brzy. Každý učitel má svůj systém zkoušení.

Jeden zkouší podle abecedy, druhý každou sudou hodinu, třetí jenom před čtvrtletím a další v pátek. Když však vypadnete z jejich „systému“, přetrhnete řetěz, nebo se dostanete z kruhu jste zachráněn.

Ale jak ? Jednoduchá otázka a jednoduchá odpověď. Nebýt v tu dobu  ve škole ! Říkáte si, ale……..Jde to, od čeho máme neplacené socialistické zdravotnictví.

Nejvíce zabírá nějaká stálá vleklá nemoc. Například – záda, zažívací problémy, zvýšená teplota, nachlazení a tak kdy jste zdraví skoro jako řípa, projdete čekárnama snad všech medicínských oborů. Má to však jednu nevýhodu, simulujete-li špatně a někde vás vyhmátnou tak to si musíte nacvičit nový „kousek“.

Proto je mezi spolužáky velmi populární „burza nemocí“. Burza proto, že i tady jsou informace za peníze, protislužbu, nebo s opravdu dobrého kamarádství.

Nejlepší „tutovky“ na této pomyslné burze měla u nás Jana Preclíková. Ano, Jana Preclíková, né Jana Studená, protože jak jsem již řekl není Jana jako Jana.

 

Janě bylo když nastoupila do prváku teprve čtrnáct a  i když byla malá a mi ji tajně říkali Kulička, byla velmi činorodá a vynalézavá.  Kulička to jsem vymyslel já, nebylo jen kvůli tomu že byla malá a trošku kulaťoučká, ale hlavně že mi připomínala „Kuličku“ z Maupassanta.

Byla i přes svůj věk mistryní, jak něco „vochcat“. Příroda není tak krutá, jak si někdy ve dvanácti a v padesáti myslíme. Člověk musí využít svých předností, aby jimi překryl více svých nedostatků.

Měla nejvíce omluvených a nemluvených hodin na celém učňáku a přes problémy zvládnout látku, nebylo divu protože byla více a více mimo školu, proplouvala z ročníku do ročníku. Zlatým hřebem před koncem školního roku bylo těhotenství a pak následný potrat. A o omluvené hodiny bylo postaráno. To však nebylo všechno, „jiný stav“ to byla jenom třešnička na dortu.

Jana prošla mnoho ordinací lékařů v našem i v sousedním městě.  Znala  do detailu knihu Domácího lékaře a od minuty mohla do školy mezi zdravotní sestřičky. Jí však nejvíce zajímali kluci a hlavně starší muži. Měla ostatně několik „přátel“ i  mezi obvodními lékaři.

Myslím, že Jany bylo u „nás“, myslím tedy na škole škoda, ale….

Takže, když někomu teklo do bot zašel za Janou pro radu.

Já jsem i přes svůj věk byl vlastně takové ucho a snažil se plnit své povinnosti ve škole svědomitě, alespoň zpočátku.

Později jsem však pochopil, že to stejně nemá cenu a začal jsem školu tak trochu šidit a protože jsem byl v tomto oboru amatér brzy došli nápady.

I když jsem nebyl s Janou v nepřátelském poměru, nebyl jsem ani její kamarád. Byli jsme prostě každý z jiného těsta.

Přišla však doba, že i já musel využít jejich rad. Bylo mi trochu trapně, že bych měl škemrat o radu od holky, ale co naplat. Musel jsem vymyslet, jak co nejnenápadněji se vetřít do její přízně, aby byla rada co „nejlevnější“.

Ať sem však přemýšlel sebe víc na nic jsem nemohl přijít. Vše za mě, ale vyřešila náhoda.

Jednou, když jsem se „ulejval“ neúspěšně u doktora a musel se vrátit ještě do školy, potkal jsem v tramvaji Janu.

 

„Čau, taky ti to nevyšlo ?“

„Ahoj, co myslíš ?“, řekl jsem nechápavě a začervenal jsem se.

„No, neuznali tě. Mě se to tu a tam taky stane.“, odpověděla Jana světácky.

„Jo, neuznali !“

„Jo a jaks na to šel, povídej .“

„Normálka, znáš to ?“

„Jó, ale chci slyšet detaily. Rozumíš ?“, zpřísnila svůj hlas Jana a já se ji skoro začal bát.

„Pohmožděná noha, ale nesežrali to. Ani mě nechtěli poslat na rentgen.“

„Ukaž !“

„Co ?“

„No, tu nohu, nebyls tam přece s hlavou !“

„Ale to je blbý. V tramvaji a sou tady lidi.“

„Kájo, na ty se vybodni ! Uděláš to přece pro kámošku ? Nebuď labuť. Neboj budu se ti revačovat.“, vzala mě za ruku a já samozřejmě vyměknul.

Ještě, že jsem si umyl pořádně nohy, přemýšlel jsem a pomalu si sundával botu i ponožku.

„Blbý, blbý !“

„Co blbý ? Voni říkali, že to nic není !“

„To vidím, taky ty truhlíku. Je to málo napuchlý, podlitiny a krevní sraženiny žádný. To se nedalo uhrát. Taková amatérština.“, zhodnotila moji nohu Jana.

„To musíš nohu máchat půl dne ve voctovým nálevu a pak s ní kopnout třeba do skříně, nebo něčeho podobnýho. Rozumíš ? Musí to vypadat hrozivě, ale musí to bejt prd ! Jasný !“

„Jasný !“ odvětil jsem i když mě to zrovna jasný moc nebylo.

„Tak mi, tedy dej radu, jak na to !“

„Á, panáček přitvrdil, ale abys neřek, že nejsem kámoška. Tady je: „zuby“.“

„Zuby ?“

„Jó, zuby !“

„Moje zuby ?“

„Jo, tvoje zuby s tvojí huby !“

„Co s nima ?“

„Co asi ? Zdraví je máš. Takže pohoda. U zubáka je vždycky nabyto a když přijdeš na řadu je dvanáct takže…?“

„Takže ?“

„No, takže je celej den v prdeli. Tobě prohlídnou zdravý zuby a nic. Kdyby měli pindy řekneš, že to fakt bolelo. Do zubu ti neviděj a maximálně tě pošlou na rentgen, ale tam tě vezmou až druhej den. Prostě pohoda. Dva dny fous. To čumíš Kájánku. Jsem třída.“

„To tedy zírám ! Seš Jano jednička !“

„Dík, ale nerozšiřovat dál mí nápady, jinak bys musel zaplatit za autorský práva. Je to vodemě taková jednorázovka.  Za tu nohu.“

Myslel jsem si, že Jana je fakt fajn holka a začal jsem přemýšlet, jak uskutečním její ďábelský plán.

 

 

 

 

 

Čas zúročit rady přišel brzy, neuplynuly ani dva týdny a mě  se opět nechtělo do školy.

Zkoušení, něco psát, no trochu nuda. Musím zajít k doktorce, ale s čím bych mohl simulovat ? Průjem a žaludeční potíže, to nepůjde, s tím jsem tam byl už třikrát. Celková slabost to nezabírá. Teplotu nemám, v krku mě neškrábe. Ta mě pravděpodobně vyrazí a ještě k tomu mi nedá razítko.

Je tady jedna možnost zajít k zubaři. Jak to říkala Jana ?

Žádný zub mě nebolí, takže pohoda ? Za pokus to přeci stojí a Jana …ta je přece zkušená.

Ráno jsem vyšel jakoby do školy, ale začal jsem se toulat po městě. Bylo nutno zabýt čas, abych nebyl u zubaře brzo.

Měl jsem už vymetený všechny pasáže, náměstí a rekvíže. Všude se potulovali stejní zašíváci jako já. Kromě „našinců“ jste potkával jen cikány,  několik veksláků a  všudy přítomné důchodce, kteří si neustále stěžovali, že už nejsou mladí a všechno co bylo, bylo určitě lepší než dnes.

 

Pohyboval jsem se tu nenápadně jako agent Bláha, můj dětský hrdina ze seriálu „Třicet případů majora Zemana.“ Patřil jsem ještě k té generaci, která se bála, kdyby to prasklo.

Už mě to na ulici nebavilo a tak jsem zamířil k zubaři.

V čekárně bylo celkem nabito. Je to možný tolik lidí bolej zuby ? Vesměs samý staroušové. Slušně pozdravím a ani nečekám na odpověď. Ztrápené obličeje se zvednou a některé odpoví. Volné místo je jen u paní co už je viditelně dlouho důchodu. Sednu si vedle ní a prohodím.

„Se zubama paní ?“

„Né, mladej s plotézou. To tě taky čeká !“ , odsekne moje sousedka nerudně.

Sedím a čekám……….Je to pěkná nuda.

„Další prosím ! Kdo je další na řadě ? Á pan Nováček ? Další ?“, strašná nuda.

  jsem přešel pohledem čekárnu nejméně stopadesátkrát a teď mi teprve utkvěl v očích štítek s provozní dobou a jménem zubaře. „Mudr. Milada Lišková“.

Říkám si liška a trhá zuby, to mě přišlo směšné a začal jsem se v duchu smát a pak to začalo i nahlas.

Zbytek čekající se na mě koukal nevěřícím pohledem. V jejich očích bylo : „Zbláznil se snad ? Je nemocný. To víte ta mládež !“

„Pardón !“, řekl jsem i když se mi nechtělo. Pitomci, pomyslel jsem si, kdo se směje naposled ten se směje nejlépe. Jsem vůl ňák jsem to poplet a poslední jsem se nesmál, i když jsem to v té době ještě nevěděl.

 

„Tak další ?“, žadonila hezká, ale přísná sestřička.

„Další !“

Všichni se začali koukat na mě a já začal zívat ! Koukám na ně s otevřenou hubou….

„No seš asi na řadě,“ zvýšila sestřička hlas a už mi nebyla vůbec sympatická.

„Já ?“

Šel jsem tedy s nedůvěrou dál.

„Tak copak je mladému pánovi ?“, začala trochu ironicky Mudr. Milada Lišková.

„No, to víte.“, začal jsem jako pantáta na návsi.

„No, nevím, ale doufám, že ti něco je ?,“ pokračovala přísně zubařka Lišková.

„Ano, bolí mě zuby…nebo spíš pobolívaj.“, začal jsem koktat.

Sestra s Liškovou se na mě podívali, jako bych byl z Marsu. Lapal jsem po dechu a uvědomil si, že jde do tuhého. Obě si po chviličce něco pošeptali a pak to začalo……

 

A pak to začalo. Viděli jste „Marathonce“, to byl pro ti tomu slabý čajíček, říkám to proto, že já seděl na křesle místo Dustina Hoffmana.

 

„Tak se ti teda podíváme na zoubek !“, řekla Lišková a dotkla se mě svými velkými prsy, to však byl poslední hezký okamžik v tomto „filmu Marathonec 2“.

Začala do mě rejpat vším možným a  nejen zubařskými nástroji.

„Čistíš si alespoň někdy zuby ?“

„Nevrť sebou, seš horší než baba.“

„No, snad tě to nebolí, vždyť jsem ještě ani nezačala ?“

„Máš tam zubního kamene, že bys mohl zásobit místní kamenolom.“

 Co následovalo bylo to hotové peklo. Nevěděl jsem, že „těžba“ kamene je tak náročná. Po mnoha nekonečných minutách jsem „mohl“ vstát.

„Hotovo, hrdino !“, odsekla Liška.

„Děkuji paní doktorko.“, řekl jsem úplně zpitomělý, propocený a napuchlou hubou, jako by mi někdo přes ní dal. Hlava mi třeštila a v ní hrála nějaká heavy-methalová kapela.

Dostal jsem sice vytoužené razítko a ulil se ze školy, ale za jakou cenu.

Při odchodu jsem se ještě podíval na mé „trapitelky“ a viděl jsem v jejich očích úsměv.

Zmohl jsem se, ale jen na pozdrav.

„Nashledanou.“

„Spíše na viděnou.“, odvětili obě unisóno.

V té chvíli jsem začal nenávidět některá lesní zvířata  hlavně lišku a také vlka, protože sestra se jmenovala Vlková.

Rozhodl jsem se, že začnu důkladně pečovat o svůj chrup, abych nemusel navštěvovat tuto ordinaci hrůzy. Kromě toho jsem si předsevzal, že až navštívím zoologickou zahradu donesu malý pamlsek medvědovi. Ano mám ho od dneška rád, v pohádce vždy sežere lstivou lišku a zlého vlka.

 

 

Zpět