Mladá léta "Karla Marxe"

...hudba patří sice k "prvním Básníkům", ale myslím, že pasovala na všechny "puberťáky" od Aše až k Tatrám.

(začínáme)

Je konec dětství. Je mi 15 let, ale protože jsem šel do školy o rok později bude mi říjnu šestnáct, a vycházím z deváté třídy. Uteklo to. Jsem vlastně rád, že už vycházím, protože základní škola byla nudná, nezajímavá, upocená a to mluví také o jejich učitelích . Možná vás naučili, kde se píše tvrdé Y, kde se nachází Japonsko a nebo kdy byla bitva u Lipan. To všechno je hezké. Nenaučili vás však samostatně přemýšlet, rozvíjet se a pokud jste měl schopnosti něco dokázat. Snad za to mohla doba, oni nebo vlastně my. A když, řeknu, že opravdu rád "vycházím" myslím to doopravdy.

"Jo jesli sem se nepředstavil, tak se menuju Vomáčka. Dobrý, co ? No a pro úplnost Karel Vomáčka. To Vomáčka je samoosobě hrůza, ale tím Karel to rozhodně drazí rodičové nevylepšili. Prej tradiční český méno.Sem snad ňákej Karel čtvrtej, nebo co ? No nejsem ! Je to prostě vopruz žít s takhle blbým ménem,ale co nadělám šou musí poračovat dál. Jo anglicky to zní mnohem líp, ale já nevim, jak se to píše, tak alespoň česky."

" Co sním bude dál ?" posteskne si moje matka. V těchto dnech je to ještě častěji než je u ní v normě. Nevím jestli tuto kouzelnou formuli pronášejí jiné matky taky tak ukvapeně spatří li své dospívající syny, ale já ji slyším poměrně často. Začínám tedy o tom také přemýšlet, naštěstí mi to dlouho nevydrží a já se stávám obyčejným průměrným snílkem, jakými jsou i moji vrstevníci na celém světě. Utíkám za kluky a spřádáme plány o tom co bych, kdybychom, no však to znáte. Vzpomínám, že jsme měli v pololetí napsat do formulářů čím by jsme chtěli být, jakým zaměstnáním bychom se chtěli živit po zbytek života. Byla to trapná otázka a taky mě iritovalo, že bych měl pracovat. Nu dobrá, něco tam napíšu. Třídní učitelka nás nabádala ať si vezmeme příklad z rodičů. To se mi líbilo, ale posléze jsem to zavrhnul. Otec byl úředník a já měl pocit, že by mě mohli ve škole podezírat z toho, že se chci po zbytek života jenom flákat. Začal jsem tedy přemýšlet o něčem jiném. Nic mě však nenapadalo. Prostě jsem nechtěl ničím být. Je to tak nepředstavitelné ? Já, prostě nikdy nechtěl být popelářem, nebo kosmonautem. A taky proč ? Napsat jsem tam, ale něco musel a tak jsem se rozhodl opisovat. Sousedův otec byl zřejmě instalatérem a já to tam napsal také. Jen trochu zkomoleně jsem dával dohromady, proč chci být zrovna instalatérem. Naštěstí se mi toto "přání" nesplnilo, aniž bych chtěl toto řemeslo pomlouvat, či hanit jeho vykonavatele. Přituhuje i když je léto přede dveřmi. Vážně ! Rodiče se spiklenecky radí co se mnou bude po základní škole. Matka navrhuje ať si udělám alespoň "maduritu", když už jsem úplně "levej na práci". Neprošlo to ve škole prý kvůli prospěchu. Není valný, ale na to ,že jsem kvůli své drzosti a židovskému původu vystřídal pět základní škol to není tak hrozné. Řemeslník to nepřipadá v úvahu, jsem příliš nešikovný a trojka z ručních prací mluví za vše. "Bude řezník", odpověděl otec na to co tedy se mnou, když rodina opět rokovala. Otec nás přesvědčil, že vše zařídí. Jako dlouholetý člen "strany" má prý známosti a že to prý "sype". V té době jsem si nedovedl představit co toto řemeslo obnáší, ale maso a hlavně párky jsem měl docela rád. Bylo tedy rozhodnuto. Měl jsem sice pochybnosti o tom jestli zapadnu do kolektivu, ale škola i rodina mi dala najevo, že si nemám co vybírat. Měřil jsem sice 175 centimetrů, takže ve svém ročníku jsem nebyl nejmenší, ale čtyřicet osm kilo bylo pro řeznického tovaryše příliš málo, to jsem si však uvědomil později. Bylo krátce po vysvědčení a já se těšil na prázdniny, zatímco se mí všichni příbuzní těšili na podpultové mastné zboží . A co, dva měsíce jsou ještě dlouhá doba, tak si alespoň užiji prázdniny říkal jsem si v duchu a byl jsem rád, že je rozhodnuto. Abych zesílil, poslali mě z města za mým strýcem Václavem na venkov. Moc jsem ho neznal, ale živě jsem si pamatoval, že za každou větou, nebo jako rozhodnutí využíval jednu oblíbenou frázi : "Kurva fix." Své manželce takhle i vyznával lásku. "Nebul, já tě fakt miluju, kurva fix !"

Strejda kurva fix

Matka mě posadila na autobus, který měl konečnou v malé vísce v jižních Čechách. Jmenovala se Oujezd. Nic divného, "Seš v Oujezdě. Nebuť labuť. Dycinky Oujezd," takhle tady mluvili všichni, všichni se měli rádi, všichni dělali v JZD / Jednotné zemědělské družstvo /, nebo to spíš předstírali a skoro všichni se večer scházeli v hospodě. Autobus zastavil na návsi a já chtě nechtě musel vystoupit. "Hledám pana Vomáčku ? Václava Vomáčku ?" "Toho najdeš v hospodě, Kájo !", řekla mladá listonoška, která se mé nesmělosti začala chichotat. "Vy mě znáte ?", ptám se přiblble. "To víže jo, fešáčku." "Prosím ?" "Už tě čeká, tak pospěš. Hospodu máš naproti." Sotva co jsem se otočil k hospodě listonoška "pádila" dál. Přišel jsem blíž a trochu jsem se divil, že i když je po desáté ráno, hostinec "pulzuje". Vstoupil jsem z nedůvěrou a slušně pozdravil. "Dobrý den !" Macatá servírka měla v jednom koutku cigaretu, ale i přes to jsem rozuměl její zdvořilé otázce: "Co,…. je ?" "Já, jenom…!", bylo mi trapně i když to v mém věku nebylo nic neobvyklého. Od mých 13 let je mi trapně asi tak 20 hodin denně, takže tedy i když spím. "Kurva fix, to bude von !" Nadějí se mi rozzářili oči a já s radostí v dýmu jen stěží rozeznával strýce. "No tady, kurva fix. Seš úplně slepej ?" Konečně setkání s příbuzným. Objal mě pevně, chlapácky, ale srdečně. "To je Karlík, pude po prázninách na gymnázium a já ho musím trochu zasvětit do "tajů skutečnýho života", rozumíte chlapy ? Kurva fix ! " Byl to on, jeho oblíbená fráze ho prozradila. Strýcovi kumpáni jen přikyvovali a zvedali piva a kořalky, něco jako na přivítanou. Měli už svoji "špičku", ale nevypadalo to, že by chtěli přestat pít. "No tak se posaď. Dáme voběd a pak pudem k nám. Jana a Jindra se na tebe taky těší. Miška a Pavel jsou teď na pionýrským táboře, ale mi si vystačíme ? Co?… Ty kluku, tys vysrost." Jana, to byla teta, žena v domácnosti , kterou jsem vyděl naposled asi před pěti lety. Jindra, bratranec, tehdy při posledním setkání desetiletý růžolící tlusťoch, Michaela a Pavel dvojčata, který jsem vyděl naposled tehdy jako tříleté smrkáče. Ocitl jsem se v novém prostředí i když trochu vyjukaný přece jenom jsem se těšil. Bylo to takové neobvyklé a hlavně nové. Divil jsem se úplně všemu. Lidem v hospodě, jejich vyjadřování a to že jsem někde jinde než "doma". "Máš určitě hlad. Jasný ! Mařko, dva gulášky !" v mžiku u nás stála prsatá hostinská a i když ji nemohlo být ani třicet, vypadala, že už má lecos za sebou. "Tobě normál a ty Venco ze šesti. Jo ? K pití ? Piva a mladýmu ?" "Jasně, že pivo a tady chlapům ruma",a ukázal na své tři kumpány. Jak uslyšeli slovo rum, ožili. "Jasně, rumíčky !" "Kolik ti vlastně je ? optala se "kelnerka". "Patnáct, patnáct…. mě bylo !" "No slyšíš to Venco ?" "Tak mu dej aspoň maloucha." / tak se tady říkalo malému pivu / "Bude to asi za dvacet minut" a její tělo se přelilo do kuchyně a zpět k výčepu. Guláš byl opravdu vynikající a bylo nutno smeknou. "To, vařila Máňa. Dobrý co ?" "Jo, skvělej strejdo." "Neboj Jana vaří taky dobře. To si pošmákneš." Teď, když vzpomínám na "Mařku", jak vařila a jsem starší uvědomuji si, jestli takhle dobře uměla i jiné "věci" ? Nevím byl jsem tehdy takové ucho. Škoda, už se to asi nikdy nedovím ? Jak to pokračovalo dál ? Strýc dával piva a panáčky rumu a mě se tu začínalo více a více líbit. Vypil jsem totiž tři "malouchy". Strýc na tom byl o něco "lépe", ale už i na něm bylo znát, že potřebuje trochu odpočinku. Do strýcova stavení jsme dorazili asi ve čtyři hodiny ,ale i tak jsme musely jít spát. Proto bohužel nemohu popsat setkání s tetou Janou a svým třináctiletým bratrancem Jindřichem. Mám to všechno v nějaké mlze…….

Co se ti bude zdát první noc, to se ti splní…

Je krásné letní dopoledne a venku to připaluje. Stojím na louce a dívám se do sluníčka, které pálí a pálí. Je mi vedro a mám žízeň. Rozhlížím se a vidím v dálce několika metrů veliký strom. Vedle něj je kupka čerstvě nakosené trávy. Jdu blíž a lehnu si do té kupky. Je to fajn, větve stromu dělají stín i nad kupkou. To jsem potřeboval. Po chvíli přichází dívka nebo skoro žena, je podobné "té" servírce. Má velká prsa, naklání se a ptá se jestli něco nechci. Vrtím hlavou a ona mi podává džbánek s vodou a znova se naklání. Náhle ucukne, nechce mi dát napít. Je to svízelná situace, toužím po ní a možná ještě více po vodě. Přestává se mi to líbit. Prosím ji o vodu, ale ona mi ji nechce podat. Jen se mi vysmívá. Je mi strašně vedro a mám žízeň. Vstanu a chci si vzít džbánek z její rukou. Nechce mi ho dát a přetahujeme se o něj. Jsem zoufalý. Nemůžu se napít a mám takovou žízeň. Rozhodla se, že mě bude trápit. Znova ji prosím, ale ona se otáčí a chce odejít. Znova ji prosím a chci ji zastavit. Ale jak ? Proboha, vždyť ona s tou vodou odejde. Co budu dělat ? Jsem zoufalý. Musím ji zastavit, to je jediná možnost, jak ji zastavit. Jinak se nenapiju. Ostýchám se, ale žízeň je silnější. Rychlým krokem se dostávám, až za ní a beru ji za rameno. Otáčí se, ale džbánek mi nechce dát. Začneme se o něj přetahovat. Po chvilce zápasu ji džbánek vypadává z rukou a jakoby zpomaleně padá na zem. To jsem opravdu nechtěl. Džbánek se rozbije a já se ani nenapiju. Slyším jasně, jak se rozbíjí a střepy odlétávají na všechny strany. Je po všem…. "Co je ? Kde to sem ?" "No, přece u nás, ty čudlo." "Co se to stalo ?", koukám na podlahu a tam je voda a rozbitý džbánek. "To nic. Křičel jsi ze spaní, že máš žízeň a tak jsem ti donesla trochu vody. Ty si,ale začal šermovat rukama a takle to dopadlo." Byla to teta Jana a já si jen pomalu uvědomoval, že jsem "na venkově". Ležím v posteli a probouzím se. Takhle se mnou zamávali tři "malouchy". Vostuda. "A kde je strejda ?" "Dávno v práci. Je už deset. Jindra ten už taky pádil za kámošema. Tebe jsem, ale raději nechala, aby ses vyhajal. Tak, jak je ty kujóne ?", dala mi pusu a vypadala skoro jako ta dívka ze snu. " Dobře fajn. Tak, ahoj teti. Jsem opravdu rád, že jsem tady."

Druhý den

K pozdní snídani jsem dostal chleba se sádlem a kyselé mléko. Doposud jsem tyto lahůdky nepreferoval a dělal jsem dobře. Zvlášť jsou výborné, ale dohromady to opravdu nejde, hlavně to mléko. Dozvěděl jsem se že strýčka najdu někde na poli a tak jsem vyrazil. Nevyznal jsem se tu, to však nevadilo Oujezd byl vesničkou střediskovou a počet obyvatel se zvyšoval hlavně o víkendech a prázdninách, kdy přijížděli "lufťáci" / místí výraz pro chataře /, netrvalo dlouho a prošel jsem ji celou. Teď hurá do polí. V dálce u lesa se rýsovali nějaké zemědělské budovy. Nemýlil jsem se byly to kravíny, prasečák a výrobní haly. Dříve než jsem byl na místě, tak jsem JZD cítil. Tenkrát jsem neznal rozdíl mezi močůvkou, kompostem a hnojem, smrad jako smrad. "Koho hledáš ?", začal mě vyslýchat, starší chlapík v šedivé uniformě. Starý strejda, který se ježil a vypadl trochu jako hrubosrstý jezevčík, byl vrátný na svém místě. "No, co koukáš ? Mluv !" "Já…Dobrý den…hledám pana Vomáčku…" "Vencu. Tak ty si ten jeho Pražák !" "Ano prosím." "Nu dobrá. Venca je v polích." "Hmm." "Najdeš ho…no. Půjdeš. Vobejdeš tyhle budovy a uvidíš les. Nalevo a ty pudeš doprava asi 10 minut dolů do údolíčka. Tam ho musíš najít." "Děkuji a nashledanou." "Jo, tak údolíčko. Jasný !" Ten chlapík byl opravdu "dobrej", strejdu jsem našel opravdu snadno. Než jsem však zamířil do údolíčka, vzal jsem to "zkratkou" přes lesík. Ozvalo se to kyselé mléko. Začalo to ve mně bublat a štrkat. Řeknu vám takhle rychle jsem se už dlouho "nevysral". Bez papíru to taky není ono, ale v přírodě se člověk musí spokojit i s lopuchovým listem….. Strejda řádil na traktoru a za ním měl připojené "brány", které jsem také vyděl poprvé. Přišel jsem k němu na několik kroků a on zvedal ruku na pozdrav a něco na mě křičel a já mu nerozuměl ani slovo. "Ještě to dodělám a zajedem na voběd. Vydrž juniore. Jasný…",ujížděl mi a já za ním utíkal jako psíček, "vydrž. Ještě chvilku a budu to mít hotový. Sedni si. Slyšíš ?" Neslyšel jsem a stále jsem za ním pobíhal. "Co to děláš, strejdó ?" "Co, to říkáš ? Neslyším tě." "Co to děláš, strejdó ?", ptám se znova. Strejda udělal to nejrozumnější co mohl. Zastavil a vypnul motor. "Co to děláš, strejdo ?" Seskočil s traktoru, vzal mě za ramena a řekl :"Vořu, chlapče. Vořu.", podívali jsme si do očí a věděl, že si budeme rozumět. "Aha , vořeš." "Jo. To je vorání ! A co Jana chytá to bude voběd ? A co tedy chystá ?" "To tedy nevím ? Fakt !" "Nevadí, že by jsme zašli do hospody ? Co ty na to ?" Pokrčil jsem rameny, ale proti jsem nebyl. "Né, teta určitě něco uvařila. Možná by se i trošičku zlobila… Jo vyděl jsi ji ?" "Jo, ráno." "A co Jindra ?" "Ten byl někde s klukama." "Na voběd určitě přijde. Ten si nenechá ujít. Tak pojedem, ne ?" Strejda vylezl na traktor, kývl hlavou a tím mě pozval k sobě. Jel jsem tehdy poprvé na tomto báječném stroji. Dojeli jsme k stavení, kde jsem nocoval. Oběd se už skutečně chystal. Teta připravoval, něco chutného, vonělo to až ven. Měl jsem už řádný hlad, to víte venku vytráví.

Jindra

Jedli jsme venku a to se mě líbilo. Setkal jsem se svým bratrancem Jindřichem, ale ani jsem ho nepoznal. Byl to hubený čahoun s obličejem plným uhrů, ale to mu nevadilo, aby měl stále dobrou náladu. Prováděl samé "lotroviny" a mnoho mě jich naučil a já jako nezkažené městské dítě byl dobrým učněm. Jindra byl na svůj věk velmi zběhlý například v "tabákových výrobcích". Měl takřka encyklopedické znalosti o cigaretách ,doutnících a tabácích. Věděl co je možné sehnat na našem trhu a pošilhával i po cizině. Jeho sbírka krabiček od cigaret a doutníků byla úctyhodná. Měl v ní pořádek a u každého předmětu bylo napsáno, kdy ho získal, kolik stál, popřípadě, kdy ho vykouřil a tak podobně. Znal vše přesně, vývoj cen a z jakého tabáku se ten či onen výrobek. Chlubil se, že prý kouřil od 6 let. Ukázal mi také svojí první dýmku. Byla vyrobená z velkého vydlabaného kaštanu a lulky z fixu. Vyrobil si ji sám když mu bylo asi 8 let. Byli, ale prý doby, kdy kouřil opravdu "všechno". Když bylo nejhůře měl svůj zdroj. Trávník za hospodou byl opravdovým rájem. Byli časy, kdy byl tento trávník "uklizen" od všech "špačků". Byli však i doby "nouze". Jedné zimy se jeho otec pokoušel přestat kouřit, sněhu bylo ke kolenům, no škoda mluvit. V létě však na to vyzrál. Začal si sušit listí všeho druhu. Nejvíce mu však chutnalo sušené rododendronové listí. Motal se prý po něm, ale to víte nouze i Dalibora naučila "housti". Nechvalně se vyjadřoval o bramborové nati, ta je prý jen pro děcka. Byl opravdu v "tabáku" opravdovou jedničkou, kdyby Jindra žil v kapitalismu stal by se určitě "tabákovým magnátem", ale tady……. S alkoholem měl také "nějaké zkušenosti", sbírka pivních a kořalkových etiket a prázdných zahraničních lahví byla také velká, ale v tabákových výrobcích byl přece jenom kovanější. Jindra mi se svými kamarády čas od času připravoval malá překvapení. Jednoho rána jsme se domluvili, že se půjdeme podívat do místního "prasečáku". Přišli jsme hned po ránu. Uvítala nás mladá veterinářka a vyzvala, abychom nastavili ruce. Polila je nějakou dezinfekci a poté odvedla dva Jindrovi kumpány do budovy. Nemluvil jsem a byl jen překvapen a pozoroval Jindru, jak se důležitě usmívá. Z budovy bylo slyšet nějaké "kvičení". Za chvíli jsme věděli co to je. Selátka. Malá prasátka veliká, jako malí psíčci. Hoši je k nám nesli a vyzvali nás, ať je podržíme za zadní nohy. Jindrovi bylo vše jasné, ale já na to koukal, jako tele. V tu chvíli se před námi objevila veterinářka a ostrým skalpelem začala vyřezávat selatům kulky. Kastrace. Zvířátka kvílela, jako když je na nože berou. Byla to zručná žena a nadháněči nestačili pomalu ani selata nosit. Nevím kolik jich bylo. Všechno se to seběhlo tak rychle. Zase nám polili zakrvácené ruce desinfekcí a vyzvali nás, ať se jdeme umýt. Žlab z vodou spíše připomínal močůvku, ale já dělal co mi poručili. Pak nám slečna veterinářka dala do "čistých" rukou pětikorunu. To byl naše odměna. Pálil mě v rukou, ten mrzký peníz. Připadal jsem si něco mezi Pilátem Ponským a samotným Jidášem. Před Jindrou jsem dělal, jakoby nic, i když mi kvičení selat znělo v uších až do večera. V noci se mi zdálo, že jsem se dostal mezi již dospělá prasata, která jsme vykastrovali a ti tlouštíci se chystali mi to oplatil. Probudil jsem se zpocený a rozhodl se, že již nikdy nebudu kastrovat selátka. Následující den mi Jindrovi kamarádi přichystali další malé překvapení. Tentokrát byl sraz po obědě ve stodole. Když jsme vešli z Jindrou dovnitř, na trámu vysela myš. Byl to spíše potkan, nebo krysa. "Jak se tam dostala ?", zeptal jsem se hloupě. "Tu jsme chytli, vole." "A co sní ?" "To ti hned ukážeme." Všichni tři vyndali z kapes své nožíky a začali na hlodavce házet. Sázeli se, jak dlouho vydrží. Bylo to odpornější než kastrace selat, ale neodvážil jsem se nic namítat. Hlodavec kvílel a krvácel. Skončilo to však po několika zásazích neblaze pro něj i jeho mučitele. Jedem z nich se trefil na provázek a hlodavec se uvolnil a hbitými pohyby doskákal k jednomu z Jindrových kamarádů a ve smrtelné křeči se mu zakousl do lýtka. Teď i on poznal zač je toho loket. Rána nebyla hluboká. I když jsem ho přesvědčoval,aby se nechal ošetřit u lékaře, neudělal to.Prý není žádný srab a "hrdinsky" si ránu pouze vymyl v potoce. Dílo bylo však dokonané, až asi za týden to ho odvezli do okresní nemocnice s podezřením na vzteklinu, nebo něco podobného. Přátelství s Jindrou nemělo jenom stinné stránky. Užili jsme si také spoustu legrace. Ze zábavných věcí bych chtěl vzpomenout na to, jak jsme hodily dva "dimogány" do místní polotovarů. To byli tablety na vykoření hmyzu. Nebo jak se kradou z vozů "gumolepy", jak se při pomoci v místních sběrných surovinách dá najít spousta časopisů s nahými ženskými i zahraniční provenience. To léto jsem okusil výborné domácí rybízové víno, strýčkův koňak z tuzexu, jak vypadá "živá" nahá žena, Jindra měl speciální špehýrku, kterou jste perfektně vyděl do sprch místního JZD. Spoustu dalších "lotrovin" jsem si s ním užil. Vzpomínám na něj z láskou. Už jsem Jindřicha od té doby neviděl. Později se začal učit zedníkem, ale to se mu příliš nelíbilo a tak se z jedním kamarádem s učiliště rozhodl, že uteče za hranice. Povedlo se jim to. Z Polska se dostali lodí do Švédska. "Stopu" zanechal i na cestě k moři. Bylo jich několik. Bylo prokázáno, že v Polsku udělali "několik" trestných činů. Přepadení taxikáře a několika obchůdků z potravinamy. Pak jsme o něm dlouho neslyšeli. Až po letech přišel tetě a strýci pohled z Mikronésie se stručnou zprávou, že se má dobře a že se "někdy" ukáže……….

Tetička

Na prázdninách jsem taky přibral několik kilo a zesílil. Domácí strava je domácí strava. Teta Jana vařila výborně.Byla to fenomenální kuchařka. Zajíc v perníkové omáčce, Zadělávaná slepice, Svíčková, Moravský vrabec, či domácí koláče. To bylo jenom několik s těch co mi nejvíce chutnaly. Dříve jsem tyto pokrmy znal jenom z jídelny ve škole. To se však nedalo srovnávat. Zelí, kachna, hrníčkové knedlíky….ó kam se hrabou nejlepší pražské restaurace. Češi říkají něco údech takových lidí : "zlatý ručičky". Samouk, talent od boha. Prostě ráda vařila a bylo to znát.Uměla tedy nejenom vařit, ale uměla se i kuchyni hýbat. Nepatřila k těm kuchařským šmudlám, které když vaří tak vypadají jako "soudružky údernice" po 30 letech práce ve slévárně a ještě tomu po dvanáctihodinové směně. Její kuchyň byla vždy čistá a voněla nějakou dobrotou nebo jenom kořením. S tím byla zadobře a kdyby nebyla krásná a ještě k tomu mladá řekl bych "bába kořenářka". Rád jsem ji pozoroval, jak vaří. Byla často oblečená jenom v slaboučkém bílém tričíčku, kalhotkách a roztomilé zástěře. Byl jsem na vrcholu blaha, když mě zavolala, abych ochutnal omáčku nebo polévku. Krásná byla také při práci na poli při vázání snopů a hrabání sena a když byla propocená vedrem, tak voněla po venkovu. Byla to zvláštní vůně a mě se zdálo, že je lepší než všechny drahé parfémy Francie. Byla to prostě ženská v nejlepších letech a já měl pocit, že si nezaslouží strýcovo "zanedbávání". Byl jsem ještě kluk, až po letech jsem si uvědomil že se ti dva měli opravdu rádi. Patřili k sobě, měli štěstí, prostě se "našli."

Strejda

Strejda nebyl "jenom" člověk byl něco víc. Byl to živočich podobný renesančním šlechticů, jenže zasazený v reálném socialismu. I když nebyl žádným "fešákem" ženským se líbil. Šikovný, čestný, když chtěl i pracovitý. Měl rád svoji ženu, vesnici a hlavně pivo. Byla to jeho medicína a denní chléb. Byl veselou kopou, zbytečně se nepral, ale uměl to. Vlastníma rukama přestavěl dům a jeho sad byl malou zahradou Čech. Byl štědrý člověk a uměl rozdávat. Abych nezapomněl měl rád ryby a věděl o nich možná "všechno". Ve volných chvílích i na ně chodil. O jednom takovém lovu vám budu krátce vyprávět. "Vstávej. No vstávej !" "Co je strejdo ? Není noc ?" "No právě, voblíkni se a jdeme." "Kam ?" "Neptej se. Každá chvíle je dobrá. Já jsem připravenej. Vercajk mám vedle. No dělej. " Myslel jsem si, že mu asi přeskočilo. Jít něco opravovat takhle v noci. Neodporoval jsem a domníval se, že jde o nějaký důležitý melouch. "Ale já, strejdo..!" "No právě jde votebe." Ničemu jsem nerozuměl. Byl jsem už ustrojený a strejda mi dal do ruky velký batoh, svetr a holínky. Bude tam asi vlhko, pomyslil jsem si a byl už skoro probuzený." Vyšli jsme před dům a všude byl klid, jen tu a tam v dálce zakňučel pes. Bojové cvičení ? No fajn, uvidíme co z toho bude. Oči si zvykali a já odhadoval, že jsme u lesa. Vstoupili jsme do něj a prošli ho. Kam jdeme ? Honilo se mi hlavou, ale nikdo z nás nepromluvil. Prošli jsme les a byli na kraji vesnice. Proč jdeme do kruhu ? Až později mi došlo, že nejsme v Oujezdě, ale v Strdíčku. Tak se jmenovala sousední vesnice. Po chvilce jsme došli k "vodě". Svět, tak se jmenovala tahle louže, rybníček, který můžete vídat na obrazech Josefa Lady. Pro místní byl možná "světem", ale pro strejdu to byl zakázaný svět. Byli jsme pytláci a mě se to začalo líbit. Bylo to dobrodružné. Taková voda vydává, hlavně v noci své zvuky i vůně. Vše se vám zdá kouzelné, suché vrby, které v nočním světle vypadají jako shrbené postavy vodních skřetů a zvuky stejně kouzelné a jen těžko se dají popsat slovy. Prostě život. "Svět" sám pro sebe. Vlastně pro nás. Utábořili jsme se v rákosí a strejda nahodil své "klacky". Dělali jsme všechno jen při světle měsíčka a čím déle jsme tu byli tak si oči zvykali na noc a nám ani nepřišlo, že bychom potřebovali baterku. Netrvalo dlouho a "Svět" nám vydal své dary. Cejn je chytrá ryba, ale strejda ví o rybách "sví." Jeho pohyby byli jisté a měli i výsledky. Deset kousků. To je sakra úlovek. Chtěl jsem se zeptat jestli to nestačí, ale on mě předešel. "Balíme Kájo!" Složil pruty, které mi předal a sám nesl svůj úlovek. Beze slov, jsme jako hrdinové došli zpátky do Oujezda. Měli jsme asi podobný pocit, jako když se z lovu vraceli naši prapředci. Nejdříve strýc zamířil do stodoly, já za ním. Vzal mi ze zad rybářský vercajk a pověsil ho na skobu. Hned vedle zavěsil ryby. "Skoč mi pro dvě piva do lednice, jo." Než jsem se vrátil měl na dřevěném stole natažený ubrus z pvc a na něm připravené "nádobíčko". Zarazilo mě to. Viděl jsem nože, škrabku, brousek a začalo mi těch ryb být líto. Uviděl to, otevřel si pivo, vypil ho skoro celé a vzal mě kamarádsky za ramena a řekl : "To víš, přišel jejich čas," znova se napil a dodal : "Jestli se nechceš na to koukat jdi spát ?" Pokýval jsem hlavou a šel. Nedalo mi to a škvírou ve dveřích jsem se vrátil k rybám. Byl to podivný pohled. Strýc se rybou nejdříve rozloučil a pak udělal jen to co musel. Neměl v očích lhostejnost, ale lítost nad rybou, kterou připravil o život. Měl k ní úctu, ale v souboji s časem vyhrál tentokrát on. "To víš, přišel jejich čas" , znělo mi dál v uších. Měl prostě srdce i duši, i když se mnohým mohl jevit jako takový "venkovský balík".

Emča

Emílie, ekvivalent mužského Emil. Emča Šťastná. Šťastná mladá žena, tehdy vlastně ještě dívka. Je zvláštní, že jméno Šťastná dostala až si vzala stárnoucího vedoucího pošty Josefa Šťastného. Člověk přeci nezmění svoji povahu, když přijme sebelepší jméno. Povaha to je jeho já, jeho duše a to jak se s životem vyrovnává. Nebo se snad mílím ? Tehdy toho pohodového léta se mi ona zdála z celého Oujezda připadala nejpohodovější. Bylo jí sotva pětadvacet a jejímu muži asi o třicet více. Josef Šťastný byl hodný, ale trochu pomalý "sterjc", takový z rodu "pučmelounů" a tak i vypadal. Spravoval už asi 100 let místní poštu, byl dobrovolným hasičem, myslivcem, ale nejraděj však "žral" a válel se na gauči. Stále čuměl na televizi, i když tam dávali "socialistickou" osvětu a pohádky. Televizi používal, jako kulisu nic nedělání, společně s "Rudým právem", které hlavně požíval na zakrytí obličeje, při "hlídání gauče". Pil neustále pivo, hlavně "lahváče", protože byl "línej" i dojít si do hospody. Byl prostě úplným opakem své mladé ženy. Byl jsem v tom věku, kdy chlapce začínají "více" zajímat "ženské". Člověk to na sobě najednou zpozoruje a je to tady. Průsvitná trička, nadýchané blůzičky, mini sukně. Dospíval jsem v době, kdy konečně socialistická morálka kritizovala tyto "nešvary" v oblékání, jen ojediněle a komouši byli rádi, že lidi drží hubu a krok. Šaty a vlasy to už nebyly na pořadu dne, i když "buzerace", takzvaných dohlížečů nad mládeží / učitelů, mistrů a jiných pedagogických paskvilů / byla nepříjemnou součástí našeho dospívání. "Pokrok" byl, ale už "cítit", už vás násilně nevlekli k holiči a dovolili vám nosit "džíny". I přes všechny slasti a strasti doby to byla pro nás "šťastná léta". Nejlepším "vynálezem" bylo že nejenom dívky, ale i ženy odkládali podprsenky a tak nejenom flóra, ale i fauna ukazovala svoji krásu. No, řekněte znáte krásnější pohled, než jsou rozhoupané ""dvojky" pod jenom slaboučkým bílým tričíčkem. Je to stejná krása jako pohled do Macochy, i v tomto případě se vám zatočí hlava. Emča nenosila ve službě tričko, ale krásně průsvitnou halenku, často rozepnutou na dva, tři knoflíčky a pod brašna byla těžká, tak měla popruh brašny mezi svými pevnými "dvojkami". Ta dívka měla vždycky úsměv na tváři, pro staré slovo útěchy a pro děcka cukrátko. Zahleděl jsem se do ní, byl jsem do ní úplně "blbej", ale byla pro mě nedostupná, taková ta první platonická láska. Všimnul si toho i strejda. Přinášela mi každé tři dny dopis od "našich" a říkala mi pokaždé různými roztomilými jmény. Karloušku, chlapečku, broučku, kůzlátko, ale nejraději jsem měl, když mi říkala Kájánku. "Co je, kurva fix ? Spíš, nebo co ?", probouzel mě strejda ze svých snů, kdy jsem dostal další dopis. Probral jsem se, nic jsem mu neodpověděl a on si mě zkoumavě prohlížel. Bylo deset a strejdovi se "nechtělo" do práce a tak jsme jen tak lelkovali na zahradě, když Emča donesla další dopis. Těšil jsem se na další dopisy z domova, i když se doma nic nedělo. Hlavně, že jsem se vyděl s krásnou listonoškou. "No jo, no jo," poškrábal se strejda v neučesaných vlasech. "Tak, tobě se líbí!" "Né, vůbec, né", jakoby do mě vjelo žihadlo. "Klídek, kurva fix. Nejsem slepej, mladej. No, věk už na to máš a Pepa je pěknej vůl," zhodnotil znalecky situaci a jejího manžela. "Có ? Co já ti vůbec nerozumím ?" Pokyvoval hlavou, poškrábal se na svém velkém nose , vzal mě za ramena a dodal, : "Však, něco vymyslíme. Nechto na mě. Tady máš desítku a skoč mi pro pět piv do konzumu a řekni Jarče ať ti dá z lednice. No tak upaluj." Ani jsem nestačil nic namítnout a už jsem běžel." Strýc, když chtěl byl " mistr zkratky" a měl už "plán". Doběhl jsem udýchaný a čekal co mi řekne. Otevřel si pivo, skoro celé ho vypil. Krknul a spustil, : "Pomůžu ti. Než odjedeš bude tvoje. To ti slibuju na 100 %, jako že jsem Vašek Vomáčka a Husák je komunistická svině.", měl zvláštní přirovnání, ale obě věci byli jisté. Kdo by snad nevěděl, kdo to byl dr. Gustav Husák, tak vám to prozradím. První tajemník strany a prezident republiky. Vnitru duše jsem mu tedy věřil i "trochu" pochyboval. Možná by bylo trefné říci, že jsem si myslel, že "Dřív projde velbloud uchem jehly, než já budu "mít" Emču Štástnou." Strýc otevřel dva "lahváče" a jednoho podal mě. "No, chlape dej si," počastoval mě jako rovného a já ho měl rád snad více než Čechovova strýčka Váňu a to byla opravdu pocta. "Souhlasíš. "compry", ťukli jsme si a bylo nám fajn. Najednou máte pocit , že už nejste kluk, ale chlap.

Tancovačka

Neví jestli jste se byli na "pravý vesnický tancovačce", ale je to skutečně síla. Tancovačky se vždycky konají v místním kulturním domě, sokolovně nebo sálu přilehlém k hospodě. Sál se zpravidla využívá jen ve slavnostní dny a mezi ty patří MDŽ- mezinárodní den žen, oslava VŘSR- oslava Velké říjnové socialistické revoluce, která sice nebyla v říjnu, ale v listopadu, a vlastně revolucí skutečnou nebyla, i když zasáhla do mnoha lidských osudů a zničila život mnoha lidem. Hlavně byl sál tedy využíván na různé tancovačky, kterým se různě říkalo : Šibřinky, Plesy všeho druhu, ale byla to spíše příležitost vyvětrat "sváteční" šaty, které neměly jiné uplatnění. Někdy jste měli pocit, že se garderoba u lidí o jejich "tanečních" nezměnila", jen byli obleky a šaty stále těsnější. Byli i tací co se chtěli "blejsknout" něčím novým, ale na těchto tancovačkách to bylo vlastně jedno. Většina lidí se sem přišla vodrovnat na prach, sestřelit, napárkovat, prostě sprostě se "vožrat". Já to tedy ovšem neměl v úmyslu, jednak jsem na to neměl věk a za druhé mi ještě alkohol tolik nechutnal, jako dne. Těšil jsem se i když jsem nevěděl vlastně na co. Přišla sobota, poslední sobota v Oujezdě. Strejda byl v povznesené náladě a i když se v pátek večer ani moc neopil. Jeho slavnostní nálada prozrazovala, že má něco za lubem. Už dávno jsem zapomněl a na jeho slib. Něco chystal ! Stále na mě mrkal a bral mě za ramena. "Poď, naštípeme dřevo, aby bylo dost teplý vody !" To asi neznáte ? To se zatopilo pod kotlem se studenou vodou a pak byla teplá. V Oujezdě mělo tehdy teplou vodu z kohoutku jen málo kdo. Lidi se tu často myli jen tak pod pumpou. Nadělali jsem dřevo a tetička mezitím uvařila fantastické knedlo-vepřo-zelo. Dostal jsem půl piva a pak jsem se strejdou vyšel na zahradu. "Teť si dáme voraz. Večer musíme bej čerství". Hezky se to spalo jen tak na trávě. Jó venkov, tady nikdo nevěděl co je to senná rýma, alergie, chřipka, angýna, nanejvejš cirhóza jater , tady lidé opravdu umírali sešlostí věkem. Stres a deprese to tady nikdo neznal ani jako slovo. Řekli byste zemský ráj toť na pohled a skoro ano, nebýt místních funkcionářů JZD a KSČ. Takový malý šmejdi, které tady nikdo nebral vážně. Tady se žilo rovně a když to už takovej šmejd přeháněl vyřizovali se účty v místním hostinci a na tancovačkách. Sem však musel přijít každý. To byl prostě zákon. Strejda mi půjčil svoji košili a sako z dob jeho tanečních a já si připadal, jako velkej chlap. Sako dělá člověka, nic nevadilo, že nebylo vyšlé z módy. Nebylo, ale obnošené a socialistická móda stejně neproděla žádné velké změny. Šli jsme tři, strejda, tetička a já. Atmosféra byla opravdu taková zvláštní, "slavnostní", plná očekávání i když nic zvláštního vlastně většinou neudálo. Všichni se zde zdravili, vítali a já jsem byl skoro po dvou měsících jako místní. Těšilo mě to a cítil jsem něco ve vzduchu. Neznal jsem ten pocit, ale bylo mi fajn. Někam jsem patřil….byl začínající mladý muž. Sál se pomalu plnil a kapela "Venkov", složená ze všech věkových generací a stylů dolaďovala svoje nástroje. Později jsem se přesvědčil, že toho "zvládli" opravdu hodně. Kytarista Miky Čermák, oblastní hvězda, na přání vyměnil i sladké dřevo za trumpetu. To nastoupila ta nejstarší generace a sálem znělo Škoda lásky…. V jejich repertoáru byly i Olympic či Beatles. Bylo tu fajn i když jsem pil jen kofolu. Tančil jsem jen občas s tetičkou, když strejda šel s chlapy na panáka. Byla to zajímavá podívaná. Zakouřeno, přítmí, propocení muži s kravatami uvolněnými a mnozí již bez sak, řešící ty "důležité" problémy na které nezbyl čas ve všední den. Vzduchem kromě potu a kouře je cítit pivo, víno a kořalka. Zvláštní atmosféra porozumění a sounáležitosti a když to ještě poprvé, prostě nepopsatelný pocit. Všechno klapalo asi tak jak mělo a já pozoroval celý ten cvrkot, ten jejich mikrosvět mi připadal stále bližší a uvědomoval jsem si, že to tu mám stéle víc rád. Všichni se tu opravu bavili a člověk si uvědomil, jak málo stačí ke štěstí a to jsem ještě nevěděl co se na mě šije za komplot. Strejda na mě občas mrknul, ale já tomu nepřikládal žádnou důležitost. Nic mě netrklo ani když si pro mě přišla Emča Šťastná na dámskou volenku. Střípky příběhu jsem si vlastně sestavil až druhý den. Strejda u výčepů na panáka, s chlapama a vždy tam byl "pošmistr" Šťastný, když náhodou strejda "vynechal" rundu jeho kumpáni vždy k výčepu "dovlekli" i pana Šťastného. V 22 hodin už nebyl Šťastný v pravém slova smyslu. Byl sťatej, naplech, namol. To se už formovalo družstvo dobrovolníků, které ho odnášelo domů. Emča jim k to mu asistovala a místo, aby byla z toho smutná lamentovala mu. Divné mi nebylo, že s mužem nezůstal doma a ani to, že si ji pod svá ochranná křídla vzal strejda. Byl s ní několikrát u výčepu a pak přišli ke stolu, kde jsme seděli s tetou a nesl na tácku čtyři velké rumy. "Tak popojedem !, vyzval nás a já se na něj z údivem podíval, "To máš k tý kofole. Takový vylepšení ", a opět na mě mrknul. "No zkus to !", zavelel a já si dodal kuráž. Byla to silnější rumová pralinka a já se přitom zakuckal. Všem to připadalo legrační a mě v tom alkoholovém opojení vlastně také. Tetička vyzval a strejdu na parket a my tam s Emčou zůstali sami. Mlčeli jsem a ona se na mě usmívala a do mě se začal vlévat příjemný omamný pocit. Mlčel jsem jako ryba, ale ona to ticho přerušila. "Nepůjdeme taky ?" a ukázala na parket, kde začala pomalá série. "Jo, jasně !", řekl jsem světácky. Miky Čermák spustil Yesterday a já byl úplně ztracen. Tančit s takovou ženskou,o tom se mi včera ani nesnilo. Byl jsem celý v její moci a chtěl, aby ta písnička neskončila. Dohráli a my se vrátili ke stolu. Tam už čekal strejda s dalšími rumy. Řekl tehdy, jen si dej budeš to potřebovat, když jsem se rozmýšlel mám-li. Byl to fantastický konec noci. Miky ohlásil poslední hodinu tancovačky a strejda donesl rum do třetice. Kapela spustila Schelingerovu Šípkovou Růženku a já byl zase s Emčou na parketu. Když písnička skončila Emča mi řekla, že už musí domů. Rozladilo mě to, ale co jsem mohl dělat. No snad jsem si nedělal naděje ? Já, takový holobrádek ? Už skoro odcházela, když se za mě vyslovil strejda. "No, běž ji vyprovodit ! Ty seš, ale gentleman !" "Mám ?", zeptal jsem se přihlouple Emči. "Ano,"špitla a byla už na odchodu. S nejistotou jsem se zdvihnul a šel. Strejda mě vyprovodil mrknutím a já byl v rozpacích. Došli jsme k jejímu domku. Celou cestu jsem mlčeli a ona teprve teď promluvila. "Tak jsme tady." Bylo mi najednou úzko. Něco končilo, ale co vlastně. "No, tak já pudu."řekl jsem "moudře". "Hmm ?", podívala se mi do očí. Ta chvíle trvala snad tisíc let, ale krásných. Pak měl tedy přijít konec, ale stalo se, že mě dlouze políbila a všechno bylo jinak. Ani jsem nedýchal, ale to si mě odváděla "za plot". Nešli jsme přímo do domu, ale do jeho hospodářské části. Voněla senem, byli jsme vlastně v seníku. Bylo tady všechno kouzelné a nejvíc Emilka. Měla teplé žádostivé tělo, které se semnou mazlilo a já se ho vzrušeně dotýkal. Strejda měl pravdu rum mi pomohl. Byl jsem její "rumová pralinka" a ona mi dala všechno. Tělo, něžnost i lásku. Připadal jsem si velký, ale cítil jsem strach, že se tato žhavá a krásná noc rozplyne, jako první sníh. Bylo to poprvé, neopakovatelné a zároveň těžko sdělitelné. I když je tomu už mnoho let někdy se mi o této noci zdá. Ve snu vidím jejich stodolu, pak vcházíme dovnitř, nic skoro nevidí, ale ona mě drží za ruku. Oči si nakonec zvykají a já vidím její nahé tělo, jako by to bylo dnes. Světlo měsíce mi ji osvítilo, jako bohyni. A přece je to už pryč. Ani nevím, spískal-li to strejda, nebo jsem se Emílii líbil. Dnes už po tom nepátrám, protože to bylo krásné a i když to třeba spískal strejda "kurva fix", stálo to za to !

Konec prázdnin

Zbýval ještě týden do konce prázdnin a já se chystal domů. Užil jsem si ,ale už mi zní v uších, čím mne budil otec, když se mi nechtělo stávat do školy, "Hola, hola škola volá." Člověku je tak nějak úzko, něco končí. I kdybych jsem "odsud" bral za přínos, jen že jsem se naučil mnoho "nových" slov a slovních obratů, stačilo by to. Bylo toho však víc, ale ty slovní spojení používám dodnes. "Kurva drát", "Na to ti sere polární puňta", "Malouch" a samozřejmě strejdovo "Kurva fix" či "Práce není zajíc, neuteče". Strejda prostě neměl pracovat v JZD, ale měl být hercem naší první scény. Se všemi, které jsem měl v Oujezdě ač rád jsem se rozloučil. Zbýval ještě strejda. Toho jsem si nechal nakonec. Den odjezdu byl už skoro jako podzimní. Suché listí poletovalo po návsi a symbolizovalo konec něčeho. Došli jsme k lavičce a beze slova se posadili. Čekali až mi pojede autobus. Než jsme vyšli strejda tvrdil, že mi pomůže s kufrem a pak půjde na "jedno". Chtěl prostě jen oddálit tu chvíli. Bylo deset a otevírali zrovna hospodu. "Máňa. Už otevírá.", konečně prolomil naše mlčení. Bylo i na něm vidět, že nemá rád loučení. "Jó, vidím.", taky mi nebylo do řeči, i když vím že jsme si chtěli toho ještě říct hodně. "Za chvíli to tady bude." Měl pravdu netrvalo ani minutu a objevil se autobus. Udělal okružní jízdu kolem "pidi" návsi a mě čekal odjezd. "No, tak se tam měj a všechny pozdravuj." Zakoukali jsme na sebe a už byla všechna slova zbytečná. Objal mě opravdu po "chalácku", ale to už na mě troubil autobusák Franta, který byl přesný jako hodinky a taky to požadoval od cestujících. "Ahoj, vždyť já zase někdy přijedu !", loučil jsem se strejdou aniž bych tušil, že tomu tak nebude. "Dám si "jedno" kurva fix taky za tebe Kájo…", halekal strýc a jeho slova zanikala v motoru odjíždějícího autobusu. Byl jsem jen pár minut na cestě a už jsem se těšil, jak znovu přijedu. V tom létu jsem prožil to nejdůležitější pro svůj další život. Ztratil jsem tam sice dětství, ale našel něco jiného, přátelství, lásku, cit, šikovnost, rovnost a to že slovo chlapa platí. V tomto mikrosvětě bylo všechno co v tom " velkém", i když v tady to bylo možná opravdovější. Měl jsem velké přání se sem podívat ještě mnohokrát. Je to zvláštní, ale některá přání se prostě nevyplňují a člověk si je může přát sebevíc.

pokračování-klikni

Zpět