®K3

„Džíska“

 

Když je vám patnáct, šestnáct máte dojem, že je v životě nejdůležitější jak vypadáte a co máte na sobě. Bohužel tato úchylka přetrvá u mnoha lidí i po pubertě. Nevadí jim, že mají nasráno v hlavě, ale hlavně když mají na sobě oblečení té či oné značky, nebo „spoustu prachů, auto, vilu a mercedes či pár věcí  co strejda ze západu  ještě nedovez“- slogan o snobech z osmdesátých let.

Nebojte se nic se vlastně nezměnilo, jenom si ty krámy můžete koupit i tady a čím víc si jich koupíte tím jich chcete víc a taky jich víc vyhodíte. Plný popelnice pak vyvezou popeláři, kteří je sami naplňují. To je vlastně dobře, protože mají práci a za tu dostanou trochu peněz a za ty si koupí spoustu nesmyslů, které pak vyhodí…..a tak to pokračuje…..je to uzavřený kruh. Není z něj úniku.

Ale o době, o který vám vyprávím to bylo trochu jinak. Šaty byly uniformou a zároveň vás zařazovaly k „vaší smečce“.

To platilo nejen o mladší, ale i o starší generaci. Uniforma, příslušnost k davu „své skupiny“.

 

Důchodci vypadali zpravidla jako dnešní bezdomovci, platilo, kdo je starej ten je chudej.

Střední generace našich fotrů se dělila na dvě hlavní skupiny. První „elita“ to byli :komouši, úředníci, učitelé – říkalo se jim „kravaťáci“.

Druzí, dělnická pěst ti byli neustále oblečený do svých „modráků“ a věčně nalezlí v hospodě. Ti první chlastali taky, ale poněkud na uzavřených akcích. Schůze, porady, zasedání výboru….bylo toho dost.

Obě skupiny měli, ale jedno společný hobby : vydatnou chuť kritizovat nás mladý. Vždycky se něco našlo a velmi často to bylo oblečení a vlasy.

 

Mládež byla tehdy rozdělena na několik od sebe se lišících se skupin.

Velkou skupinu tvořili takzvaní „slušňáci“. Chodili vždy učesaní, umytí, nemluvili sprostě a jejich „vohoz“ byl příšernej – tesilky, svetříky nenápadných barev a flanelové košile. Dobře se učili, poslouchali  své rodiče a byli vlastně neškodní, takže skoro nikomu nevadili.

Malou, ale agresivní skupinou byli „pankáči“. Nemusím je příliš popisovat, protože jejich oděv se v podstatě nezměnil do dnešních dnů. Kožené bundy, řetězy a kohouty…Tou agresivní složkou byli mezi nimi ti co měli vyholené hlavy. Dnes se jim říká „Schienhead“. Nebylo jich mnoho, protože v „naší“ době platilo ještě, že vyholená, nebo na mech hlava je znakem kriminálníků a jiných „ podivných existencí“.

„Trampíci“ od šedesátých let početná skupina v „maskáčích“ a kovbojských kloboucích. Ve městě jste na ně narazili převážně na nádražích. Odtud cestovali ven z města nadýchat se, trochu svobody. V lesích a u řek nebyla totiž vidět všudypřítomná socialistická výzdoba a hesla ze kterých vám bylo nablití.

Málo početní byli takzvaní „veksláci“. Mládež, která chodívala oblékaná podle západní mody. Říkalo se jim tak z důvodu, že toto oblečení bylo k dostání pouze ve zvláštních obchodech. Pro nepamětníky, jmenovali se TUZEX a platit jste v nich mohli pouze zvláštními kupóny. Takový kupón se jmenoval BON a ty Bony prodávali právě veksláci. Ti je získali prodejem valut /cizí měna/, které sehnali z přebytků těch šťastných, kteří měli někoho, kdo bydlel za železnou oponou a byl jim ochoten poslat trochu peněz na přilepšenou.

Silnou skupinou byli „vlasáči“. Pokračovatelé „beatníků“, „hipízáků“ a jiné revoltující mládeže. Starší jim říkali posměšně hašišáci a ti úplně senilní „hasišáci“. Jejich oděv byl obnošený, záplatovaný a hlavně když byl z džínoviny. Těm nejotrhanějším a z nejvíce vytahanými svetry se někdy říkalo „Somráci“.

 

Jak jste si již dočetli jeansy, džíny, modré bavlněné kalhoty západní lůzy a dělníků byli západním zbožím a proto jste je mohli dostat pouze v Tuzexu. K tomu bylo nutné mít valuty, pak bony….a tak dále. Byli tu tací, kterým je poslali bohatí kapitalističtí příbuzní, ale těch nebylo mnoho. Takže shánět valuty, pak bony…pak někdy za tento „obchod“ byla sazba do tří let. Samozřejmě ve velkém. Soudruhům z Veřejné Bezpečnosti, tak byl oficiální název pro policii, stačili někdy i malé ryby. To víte v socialismu se musel plnit plán.

Jak sehnat a nekrást ? S touto otázkou se zabývalo mnoho mladých a řekněte, jaký by jste byl „hašišák“ bez džínové bundy a stejně modrých kalhot.

 

Teď nadešla chvíle, kdy vám představím trojici spolužákyň „hašišaček“. Jiřina Tichá, Věra Smutná a Petra Sekalová.

Ve svých šestnácti vyspělé natolik, že neměli potíže v hospodě dostat pivo a když se číšník podíval na  hruď Jiřiny Tiché, kde se pod slaboučkým tričkem rýsovali pevný kozy a bradavky jako špunty od kopaček, tak „pingl“ zapomněl i kolik je jemu samotnému.

Tato trojice „pařila“ spolu a netrvalo dlouho a všechny si nabrnkli kluky po vojně. Třiadvacet jim mohlo bejt a mě se zdálo co vidí na těch „staroších“.

Chodili spolu v partě na „opravdové“ rockové zábavy. Kde se konzumoval alkohol a za dvorkem na mezi se „rozdávali body“.

Měli krásné džínové bundy značky Lewis-Strauuss a vypadali v nich, jako rockové dračice. Prostě senza. První v ní přišla Petra. Holkám se chlubila, že ji koupil pro ní ten „její“. Za tejden přišla v podobné Věra. Té ji prý poslal strejda z Kolína, ale nad Rýnem. Za týden ji měla i Jiřina. Ani mě příliš nezajímala historka, že její matka náhodně sehnala pár Bonů od nějakého veksláka a začal jsem tušit, že na tom „něco je“.

Říkal jsem si, že tomu musím přijít na kloub. Vyčkával jsem na kterou udeřit, abych se dozvěděl pravdu. Netrvalo dlouho a situace mi nahrála na smeč. Měli jsme psát písemku z dějepisu a ten jaksi děvčatům dělal potíže a já byl proslulý svýma znalostma a byl tedy vyhledávaný expert při zpracování taháku z tohoto předmětu. Tak se stalo i teď. Naše hašišačky za mnou vyslali tu s nejlepšími zbraněmi.

 

„Čau Kájo ! Máš se ?“

„Jo dobrý Jiřino. Potřebuješ něco Jiřko ?“ dělal jsem nechápavého, ale měl jsem již plán, jak získat tajemství „modrých bund“.

„Ale ani ne…..Vlastně tedy..no bude se psát přece „děják“ !“

„No, jo to bude brnkačka. Pohoda….“

„U tebe samozřejmě ano, ale jak víš nám děják nejde moc pod „fousy“.

„Fousy ? Ty Jiřino ? Kde ?“ koukám se jí s úšklebkem pod nos.

„Seš blbej ? Teda promiň. Jsem úplně dutá. Rozumíš ?“

Jiřina poněkud znervózněla. Dneska to nešlo jako po másle. To víš něco za něco. Pomyslel jsem si a už se chystal na frontální útok.

„Jo začínám rozumět !“

„Fajn, pomůžeš nám tedy ?“

„Jasně, ale bude něco za něco. Teď doufám rozumíš i ty Jiřino ?“

Jiřině svitlo, ale trochu jinak než jsem myslel já.

„Jo takhle ! Karlíček by chtěl…..no pojď na chodbu tam se dohodneme.“

Teď jsem ji nerozuměl já, ale nevadí šel jsem.

„Tak, kde to teda spácháme Karlosi ? Jak si to představuješ ? Po písemce, nebo kdy ?“

„Cože já ti teď nerozumím Jiřko ? Co spáchat ?….“

Jiřce i mě svitlo. Ona mi nabízela soulož a já trouba to nepochopil. Musel jsem zachovat tvář a tak jsem řekl : „Voto teď nejde. Chtěl bych vědět odkud máte ty džísky. Neříkej mi, ale ty historky co slyšela celá třída. Tři týdny tři bundy, mírně obnošený „superky“. To přece není náhoda. Tak pravdu jinak tahák nebude ! Myslím to vážně.“ , pohrozil jsem a u Jiřiny jsem stoupnul v ceně. Zřejmě by pro ni byla lepší ta soulož, ale koule ze čtvrtletní písemky to by byl průser.

„No dobrá, ale nevykecáš to ?“

„Jasně u mě je to jako v hrobě !“

 

„Šlohli jsme je!“

„Fakt ?“

„Jó ! Nekoukej tak. Je to jednoduchý přijedeš na nějakou zábavu, kde tě nikdo nezná. Moc nepiješ a sleduješ cvrkot. Kolem půlnoci jsou všichni zlitý a když je teplo. Bundy sundají a dají si je na židli. Pak jen stačí, aby kapela spustila nějakou vypalovačku. Všichni se nahrnou na sál trsat. Starej ti dělá zeť a ty si jen sedneš na židli k bundě. Po chviličce vstaneš a bundu si oblíkneš a to už musíte zmizet. Brnkačka, né ?“

„Jo, docela dobrý.“, nevycházel jsem z údivu.

„Na zkus si ji !“

Sundala bundu a vyvalila na mě svoje „dudy“ a já v klouzl do její vyhřáté džísky.

Koukala se na mě slastně a prsa se ji krásně pohupovaly.

„Jó, je fakt dobrá. Dík a zejtra máš u mě super tahák.“

„Dík seš hodnej !“

Dala mi pusu na tvář a přitom o moji hruď zavadila svojí.

„Zatím čáu !“mrkla na rozloučenou a já musel na záchod, protože můj „vašnosta“ měl budíčka. Bylo to tvrdý probuzení a  já dumal, neměl-li jsem přijmout spíše tu soulož než pravdu o tom, jak „sehnat bundu“.

Děvčata jsou prostě v tomhle věku vyspělejší a vědí, že se dá „sehnat“, ale že se musí ukrást.

 

 

Zpět